Bořeň a vše o něm

Jetřichovice

Křivák František

Je středa 5.8.2009, v 15h a 20min odpoledne vyrážíme s Vlastou směrem na Jetřichovice. Cestou se stavujeme v TESCO marketu, kde nakupujeme potřebné zásoby pro přežití tří až čtyř dnů. Po nekonečné frontě u kasy nás konečně nic nedrží a pokračujeme dále. Okolo 17h dorážíme do malebného campu v Jetřichovicích u koupaliště, kterým protéká říčka Chřibská kamenice. Nezdržujeme se vybalováním, poněvadž nám počasí přeje a my spíme jen pod širákem a jdeme pro nějaké dřevo. Okolí campu je důkladně vyčištěno od dříví až po větvičku, a tak se nám procházka trochu prodlužuje.Odměna na sebe nenechá dlouho čekat a spokojeně, s vidinou grilu, se vracíme zpět do campu. Grilujeme a debatujeme kam že to zítra ráno vyrazíme, po dobře ugrilované krkovici a pár lahodných hltech Jacka Danielse je rozhodnuto, zítra vyrazíme do nedaleké vesničky Vysoká Lípa. S plnými žaludky a lehce omámenou hlavou alkoholem zaléháme do spacáků.

Ráno 6.8.09 nás probouzí nádherné azurové počasí a po ranní hygieně a nezbytné snídani vyjíždíme do Vysoké Lípy, cesta netrvá dlouho (cca 10min) a přijíždíme na parking u restaurace.

Ještě než stačíme vyndat bágly jsme lapeni příjemným dědou a platíme mýtné ve formě parkovného 50 Kč. Konečně můžeme vyrazit po červené turistické značce cca 500m na rozcestí, kde se dáváme nalevo po žluté směr hrad Loupežák a Malá pravčická brána, míjíme hrad (spíše zbytky vytesané do nádherného masivu, kam vede nespočet lezeckých cest) a blízkou věžičku, která je bohužel vlhká a po „lehce náročném“ výstupu se ocitáme u Malé Pravčické brány. Po pár povinných snímcích se vydáváme zpět k Loupežáku, který si prohlížíme a samozřejmě fotíme. Ze shora vidíme malou věžičku, a tak se vydáváme k ní. Po důkladném prostudování průvodce shledáme že se jedná o Rytíře, žádné zdržování a sólujeme starou cestu III. Vybalujeme svačinu studujíce průvodce, je rozhodnuto, vracíme se zpět na rozcestí a pokračujeme dále po červené směr Jetřichovice cca 250m zabočujeme vlevo na lesní cestu stoupající do svahu, věže nikde, na obzoru samé masívy. Po pár dalších metrech se po pravé straně objeví první věž Honzík, pokračujeme směrem vpravo podél Honzíka a jednoho masívu a před námi se majestátně tyčí krásná věž Loupežník. Sundáváme batohy a listujeme průvodcem.
Vlastovi padne do oka Květnová cesta VI s nádherným nástupovým komínem, pouští se do ní, dolézá na podestu, kde mne dobírá přes břízku. Dolézám a Vlasta pokračuje krátce vlevo traversem ke kruhu, cvaká, a pokračuje dále traversem na hranu, trocha přemýšlení a chyt je tam, dostává se do středu údolní stěny a pokračuje mírně vlevo vzhůru ke komínu (smyčka), s vidinou špatného jištění nalézá do tohoto opravdu úzkého komínu a centimetr po centimetru se souká vzhůru, nemluví, jelikož je to dosti namáhavé, jistím a říkám si co tam tak dlouho dělá a zanedlouho slyším „jsem na hoře zruš“. Po chvilce slyším „můžeš jistím a užij si ten dolez“, dolézám k němu a nevěřím vlastním očím jak se tam může někdo vejít, zkouším to po hraně, bez šance a tak mi nezbývá se tam taky nacpat, opravdu namáhavé. Po soukací dřině jsem nahoře a říkám „ještě že jsem si na sobě nechal to tričko“. Odměnou je nám pohled do vrcholové knížky z r. 1975, řádně zapisujeme a krásným vzdušným slaněním se ocitáme na zemi. Po malé chvilce odpočinku vybíhám nejlezenější starou cestu za III a její variantu VI, opět podepisujeme a slaňujeme. Vybalujeme velkou svačinu, a poté se vracíme k věži Honzík, po prohlídnutí shledáme, že lezitelná je pro nás jen stará cesta II (není dvojka jako dvojka) a stejně volíme raději vrcholovou variantu s trojkovým přepadem (dolez II) a ocitáme se navrcholu Honzíka. Otvírám knížku a nevěřím, máme Horám Zdar a k tomu ještě po dvou letech, spokojenost je nepopsatelná, užíváme si vrcholu, krásného počasí a malebné krajiny. Slaňujeme, balíme věci a s novými zážitky vyrážíme zpět k autu. V 16h je parkoviště nabité k prasknutí a mi nasedáme do vozu a vyjíždíme směr camp. Přijíždíme do campu a civíme, na našem místě se uvelebila holandská rodina, která si dokonce přivlastnila i zbytek našeho dřeva, ještě že jsme si po cestě nabrali nějaké to dříví do auta. Po malé chvilce hledání nového místa parkujeme a bez rozpaků jdeme do plavek, skoro běžíme k vodě, která je mírně znečištěná řasami, ale nám to nevadí. Koupání je v parnu příjemné a točenému pivku se taky nedá odolat, i když je nevábné značky Konrád, dopíjíme a jdeme zpět k autu. Nějakou dobu odpočíváme a pouštíme se do rozdělání ohně, scénář se opakuje ze včerejšího večera, akorát uléháme o něco dříve.

Ráno 7.8.09 se probouzím jako obvykle první a tak nejsem nemile překvapen jako Vlasta, který se probouzí o něco později za nelibého zvuku strunových sekaček, pojídáme snídani a popíjíme čerstvě uvařený čaj za občasného mrknutí do průvodce. Po nemalé chvilce je rozhodnuto, vyrazíme se pokusit zdolat dominantní věž Jetřichovic Kočičí kostel Polední cestou VIIb, kde nám stále ještě visí loňský pytel pod druhým kruhem této cesty. Uklízíme několik málo odpadků a vyrážíme do Jetřichovic na neplacené parkoviště naproti zastávce autobusu. Naložíme bágly a vykročíme směrem k viditelnému kostelu, který po chvilce míjíme, a dále pokračujeme cca 350m po polní cestě, která vede přímo k dominantě Jetřichovic. Když se blížíme, tak Vlasta říká že se mu zdá nějaká větší než loni, není to jen jeho pocit. Vyškrábeme se do sedla k náhorní stěně a sundáváme batohy ze zad. Nandávám si sedák a Vlasta si běží pro jistotu odlehčit do lesa, během chvilky byl zpět, prý o pár kilo lehčí ,a také se navléká do úvazku. Po chvilce prohlížení chytů v cestě se do toho Vlasta pouští, nejistě vylézá na balkón a traversem vpravo se dostává k malému převísku (smyčka), následuje lehčí výšvih a 1.kruh cesty je doma. Nezdržuje se a leze směrem k druhému kruhu po celkem dobrých chytech, které rychle ubývají. Ke kruhu zbývá jeden opravdu těžký úkrok vpravo a Vlasta cvaká druhý kruh, je značně vysílen a tak si odsedává, ani se mu nedivím. Poté následuje jeden krok vzhůru do díry, která nebere a krátký travers vpravo k dvojitým placatým hodinám, které provazuje a přemýšlí jak dál. Po chvilce se dostává přímo na hranu, kde už jsou opravdu dobré chyty a cestu má vylezenou, já dole řvu radostí. Zanedlouho zvolá „můžeš“ a já začínám zdolávat první metry této krásné linie s představou, že bych to mohl zvládnout bez odsednutí. Tato představa byla milná a také si musím odsednout u druhého kruhu, pak už jen k hodinám a na hranu, travers na hranu je také nepříjemný, zato dolez po této hraně je opravdovou chuťovkou, jsem na hoře a podávám ruku Vlastovi. Na vrcholu si užíváme zaslouženého výhledu na Jetřichovice a nedalekou Mariinu vyhlídku a o poznání dále vidíme Rudolfův kámen. Vlasta zapisuje do vrcholové knihy a já to dokumentuji, najednou mi dochází baterky, jako kdyby měli vydržet akorát do posledního snímku. Po cca 20min siestě na vrcholu slaňujeme do údolí k nástupu staré cesty za VIIb a konstatujeme, že až tu budeme někdy příště, tak si ji dáme. Balíme věci a vyrážíme dále po polní cestě k dalšímu cíli našeho výletu, k Baldurově jehle. Dle mapky nás cestička zavedla na cyklostezku, kde se pouštíme vpravo cca 1Km. Po pravé straně se nachází Myslivecká věž, na kterou si dáváme sólo starou cestu III a hned vedle sólujeme starou cestu II na Čmeláka. Opět balíme a jdeme dále cca 500m po cestě a před křížkem (ikona ve skále) se pouštíme vlevo do zalesněné stráně, kde na nás z vršku zhlíží krásná baldurova jehla. Navlékáme úvazky a pouštím se do staré cesty III, která je procházkou s nespočetným množstvím hodin, po slanění debatujeme, že toho máme už plné zuby a pouštíme se do svačiny. U jídla si všímám *Západní hrany IV. Po chvilce odpočinku se do ní pouštím, začátek je trochu solivý a mírný traverz na hranu je opravdová lahůdka, když si chci založit první smyčku do hodin slyším podivné zvuky, Vlasta je prý slyší taky i zezdola, tak mně přepadne menší panika, že se to asi urve a dělám dva rychlé kroky vzhůru po hraně, je po zvuku. Teď teprve zakládám první smyčku a po dobrých chytech lezu vzhůru na vrchol ( ještě dvě smyce), dobírám Vlastu a po řádném zápisu slaňujeme. Následuje krátký odpočinek, balíme věci a vydáváme se na cestu zpět k autu. Je pátek a náš hlavní cíl, dobýt kočičí kostelík a podívat se na Baldurovu jehlu a nějaký ten bonus navíc je splněn. U auta se rozhodujeme že se přemístíme do naší známé Tisé, ale to je již jiná kapitola.

Doufám že jste se pobavili a krásné zážitky z Jetřichovic přeje Franta Křivák a Vlasta Wagner.