Bořeň a vše o něm

Vysoký Atlas v Maroku - Djebel Toubkal - 4.167 m.n.m.

Pavel "Čenský" Princ

Na konci měsíce října 2010 se podařil smíšenému 2 + 1 lezeckému družstvu z HO Bořeň Bílina (Jitka, Mirka + Pavel) výstup ve Vysokém Atlasu na nejvyšší horu Maroka.
Djebel "hora" Toubkal je podle kohosi třináctá nejvyšší hora Afriky. Tato hora se také řadí k takzvaným lehkým čtyřtisícovkám. Měří 4.167 m.n.m. a mohu nyní doporučit její zdolání.

Výstup na Djebel Toubkal zůstal pro mne nesplněným snem z předchozí návštěvy Maroka na přelomu roku 2009 a 2010. Celé vánoční svátky jsme tehdy trávili pěknými lezeckými výstupy na pevné a drsné vápencové stěny v nejbližším okolí soutěsky Todra na rozhraní Vysokého a Středního Atlasu. Nemohli jsme se nabažit příjemného teplého počasí, skvělého, levného ubytování v rodinném penziónku našeho nového přítele Mohameda Massoudi (Mohy). Nasávali jsme informace o cestách z ručně psaného lezeckého průvodce zpracovaného místním profesionálním průvodcem Hasanem Mouhajirem a většinu lezitelných cest "pro lidi" jsme za tři týdny pobytu zvládli. Na vysokou bílou horu zkrátka nezbyl čas.

V polovině října téhož roku jsme se do Maroka vrátili. Přistáli jsme bez potíží s menším zpožděním letadlem společnosti Ryanair na letišti Menara v Marrákeši v centrálním Maroku. Ubytovali jsme se opět v levném a nám známém hotýlku El-Hilál, poblíž náměstí Djemaa El Fna (Náměstí mrtvých), kde jsme popíjeli po večerech věhlasný pomerančový džus. V blízké uličce u hospodyně lepých tvarů a černé pleti, která měla obrovské kastroly, stoličky a stolky na dlažbě, jsme s ostatními místními strávníky pojídali skvělou zeleninovou polévku Hariru. Přežili jsme bez úhony také osmihodinovou cestu autobusem společnosti CTM přes horské sedlo Tizi v Atlasu a vykonali mile povinnou návštěvu v hotýlku Panoramic u Mohy nad soutěskou Todra poblíž města Tinenhir. Obdarovali jsme drobnými dárky naše loňské hostitele a vykonali dvě celodenní aklimatizační túry na obě strany soutěsky k přilehlým vrcholům do výšek nad 2.300 m.n.m. Na těchto túrách jsem neustále a přísně sledoval fyzickou kondici svých budoucích vysokohorských spolulezkyň. Rozhodl jsem i za ně, že výstup na marockou velehoru zvládneme, obtíže můžeme očekávat pouze v logistice transportu a orientaci v terénu. No a samozřejmě i v počasí. Vrátili jsme se autobusem CTM do naší základny v hotýlku El-Hilál do Marrakéše a měli jsme štěstí. V internetové kavárně jsem vypátral nejvhodnější trasu na Djebel Toubkal, do paměti jsem si vtisknul mapu oblasti, která byla pro nás v této chvíli cenově nedostupná. Opsal si potřebné kontakty pro transport a ubytování. Pro náš tým v této roční době byla vhodná cesta Jižním kuloárem, sice se chodí za zimních podmínek s průvodcem, ovšem byl jsem si zcela jist, že na vrchol trefíme bez obtíží. Zbývalo pouze přesvědčit Jitku a Mirku, aby překonaly strach z nejistoty, horské nemoci a délky výstupu. Podařilo se mi to vcelku brzy, nevím jak, asi jsem jim slíbil návštěvu největších vodopádů v Maroku (Cascade d´Ouzoud), nebo se jim mne zželelo, neboť ostatní účastníci naší marocké podzimní expedice se všichni vypravili k Atlantickému oceánu nasát atmosféru moře. Já jsem po zdolání hory velice toužil.

Transport pod horu probíhal relativně bez potíží, pokud nepočítám obvyklé smlouvání o cenu cesty taxíkem, první nástřel ceny byl pro mne ohromující. Podařilo se nám cenu usmlouvat na částku, jak říkají místní "Happy price for You - Šťastná cena pro tebe".

První část cesty taxíkem - cca 75 km, jsme absolvovali do podhorského městečka Asni. Dál už marrákéšký taxikář, nevím proč, nechtěl jet. Brzy jsem pochopil, jaký měl důvod. Netroufal si konkurovat místním horským taxikářům. Zbývající kus cesty cca 16 km jsme si museli najmout mladého taxikáře Omara. S tím jsem se plánovitě bleskurychle spřátelil. Sice nehovořil česky, ale anglinu lámal stejně dobře jako já. V několika minutách jsme byli přátelé. Pochválil jsem mu jeho Mercedes, poptal se na jeho děti a vyměnili jsme si telefonní čísla. Vysvětlil mi, jak se dostaneme dlouhým údolím dál pod Toubkal. Brzy nás vysadil přímo u paní Lýdie, která se starala o místní kamennou chatu Clubu Alpin Francais v dalším horském městečku Imlil. Správce místní chaty Francouzka paní Lydia neuměla slovo v jazycích mě srozumitelných a proto služby, které poskytuje její chata nakreslila piktogramy. Snadno jsem pochopil, že je výhodné si u ní nechat přebytečnou výbavu. Po přebalení batohů a výběru nezbytného oblečení na horskou túru a přenocování nás tato paní vypravila k další chatě ve správě francouzských horolezců.

V městečku Imlil lze najmout průvodce i muly na doprovod a transport veškeré výbavy pod horu. Této možnosti naprostá většina turistů i horolezců využívá. My jsme "veškeré přebytečné" věci nechali u Lýdie a po kvalitní aklimatizaci v Todře jsem neuvažoval využití této nadstandartní služby. Dokonale jsem věřil v kondici svých spolulezkyň. Čekala nás šestihodinová túra dlouhým horským údolím přes osadu Aroumd, kterou občas přerušila obchodní síť s občerstveními a obchůdky místních obyvatel berberského původu, kteří zásobovali unavené poutníky k hoře. Hned za Imlilem jsme zabloudili a začal jsem pochybovat o svých vůdcovských schopnostech. Jitka si všimla ukazatele, který směřoval úplně někam jinam, než byl náš cíl, naštěstí malý školáček s dobrou angličtinou nás navedl na správnou cestu.

Po celou dobu pochodu nás provázela mlha, která milosrdně zakrývala nekonečně vzdálený cíl naší cesty. V místě zvaném Sidi Chamarouch majitel obchůdku berberský chlapec přezdívaný Robin Hood, snadno poznal náš východoevropský původ podle nacpaných batohů a absence horského vůdce. Nechápal, proč se vleču na horu sám s dvěma holkama. Nevěřícně kroutil hlavou a mé dámy nechal posadit na lavice ve svém obchůdku a dal nám zdarma k ochutnání tradiční přeslazený mátový čaj. Na oplátku jsem mu nasypal hrst sušených kyselých jablek z naší zahrady, která mi dávají psychickou sílu přežít všechny těžkosti.

Pozdě odpoledne se objevily obrysy nějaké kamenné chaty. Nevzrušoval jsem se a valil dál, dámy už ale polevily ve výkonu a jim už se jít nechtělo. Byli si jisté, že jsme u té správné chaty. Mě ale výškoměr mi ukazoval výšku okolo 3.000 m.n.m., věděl jsem, že chata je ve výšce 3.207 m.n.m. a chtěl jsem je hnát dál. Zapomněl jsem si výškoměr kalibrovat a ukazoval proto nesprávnou výšku. Přímo na chatě byla cedulka s nadepsanou výškou a jménem - Refuge du Toubkal. Byli jsme v cíli dnešního pochodu. Ujal se nás správce chaty - guardien Brian. Ubytoval nás na palandách ve velkém pokoji, jakýsi matratzen lager, jako je v alpských chatách. Pro nás luxusní ubytování za rozumnou cenu, v ceně večeře a snídaně, uznal i slevu Alpevereinu. Jen sprchování za drobný poplatek. Tato potřeba byla pro nás ale nyní nepotřebná. Chvíli jsme se ohřáli u krbu, snědli nabídnuté špagety a dali si sladký mátový čaj s oplatkou. Vyslechli jsme u stolu hrůznou historku chlapců z polské Wroclavi, kteří se probili na vrchol, ale nebyl žádný rozhled, jen sníh, led, prudké stoupání a silný vichr. Moje, tedy i naše šance na vrchol byly nyní mizivé, s obavami jsem usínal. Nachystal jsem si budík na půl šestou, s tím že budu číhat u chaty a pokud mé dámy nebudou chtít zdolat vrchol, připojím se k nějaké skupině jiných horolezců...

Ráno jsem hbitě vyběhl před chatu, nebe bylo bez mráčku, ještě svítily hvězdy. Druhá skupina již nazouvala hned u chaty mačky a připravovala cepíny, jejich horský vůdce měl dokonce na úvazku ledovcové šrouby. První skupina byla již vysoko v suťovém svahu a jen světýlka z čelovek ukazovala směr výstupu. My jsme měli jen trekové teleskopické hole. Bleskově mne napadla naše taktika výstupu, první a druhá skupina nám vyšlape stopu, vyseká stupy a my zdoláme vrchol jako třetí! Měl jsem s sebou desetimetrovou 4 mm červenou šňůrku a v případě potíží ji použiji k zajištění přes případný možný ledový práh.

Lehce jsme posnídali placku s marmeládou a kávou připravenou místním kuchařem a jen s lehkou výstrojí jsme šlapali ve stopách předchozích skupin. Byla stále tma, -6°C, měsíc zapadal za skalním štítem za horskou chatou. V sedm hodin se rozednilo a to byl náš čas k odchodu z chaty pod nástup. Patnáct minut jsme šlapali korytem potoka, potom asi dvě hodiny nekonečným suťovým svahem, dále jsme překonali několik relativně snadných ledových prahů, z části šlo postupovat po čisté skále, neboť vítr sníh odvál. Ledu jsme se snadno vyhnuli. Stále jsme stoupali, nyní již pěkným velkým sněhovým žlabem do jižního sedla. Nechápal jsem, proč byla tato hora zdolána až v roce 1923, obtížnost je dle mého názoru pouze v orientaci a v počasí. Nám štěstí přálo, v jižním sedle nás osvítily první sluneční paprsky a již byl vidět z dáli ocelový jehlan na vrcholu. Dle knižního průvodce ještě ale vzdálený minimálně hodku po pěkném hřebeni, nebo traverzem ve svahu. Lehce jsme posvačili a nabrali nových sil..

Po celou dobu výstupu dámy malinko protestovaly, Mirka šla jen v nízkých trekových goretexových "botaskách", ale v kase měla pro případ hlubokého sněhu igelitové pytlíky, kterými ji vybavila paní Lýdie z dolní francouzské chaty, ani je nepotřebovala. Možná i trochu vzlykaly. Jitka zarputile stoupala a nechtěla se mnou bavit. Cestou jsme míjeli dívčinu z první skupiny, kterou vedl dolů horský vůdce, protože se u ní projevily příznaky horské nemoci. Nabýval jsem dojmu, že nesu veškerou odpovědnost za zdolání vrcholu na svých bedrech a tyto drobné projevy únavy dam jsem nevnímal, šel jsem vzadu a zdola jistil postup.

Dvě skupiny, které byly před námi, již dosáhly vrcholu a nám se jej okolo jedenácté podařilo zdolat také. Na vrcholu jsme se zdrželi asi hodku, něco jsme i pojedli. Udělali jsme spoustu fotek okolních kopců a vydali jsme se dolů.

Sestup nám nečinil žádné potíže, stopa byla vyšlapaná a počasí nádherné. Během tří hodin jsme byli dole zpět u chaty Toubkal. Rozhodli jsme se sejít ihned dolů, ještě jsme měli všichni spoustu sil. Správce Brian se modlil ke svému Alláhovi, nemohli jsme jej proto hned najít. Pobalili jsme si věci, rozloučili se s horskými vůdci cupitali jsme dolů. Nyní už nás muly a oslíci moc nepředbíhali jako při cestě nahoru...

V Aroumdu jsme byli za další tři hodky, již se stmívalo a nyní jsem využil svůj kontakt na taxikáře Omara. Zavolal jsem mu a domluvil jsem se s ním, aby nás vyzvednul u paní Lydie u chaty v Imlilu. Nějak mé angličtině nerozuměl a před Imlilem, v prudkém svahu jsem brzy uviděl nad námi Omarovo mercedes, vypravil se za námi po horské silničce nahoru. Myslel si, že jsme na pokraji sil a chtěl nás zachránit. My jsme ale šli po mulí stezce a jeho pomoc jsme nemohli využít. Seběhli jsme až dolů k chatě, k paní Lydii. Zde jsme si vzali uložené věci a Omarův taxi již byl připraven na odjezd. Nyní, protože byla tma, nás byl ochoten svézt až do Marrákeše, o půl deváté večer jsme byli zpět v hotelu Hilál.

Výstup na Djebel Toubkal jsme absolvovali za dva dny. Měli jsme štěstí na počasí. Nic se nám nestalo, nepotřebovali jsme žádnou speciální výstroj, pokud nepočítám teleskopické hůlky. Důsledně jsme prováděli ráno a večer desinfekci alkoholem, proto nás minuly i jisté cestovatelské potíže. Výstup na tuto horu mohu každému doporučit.

Zcela jistě by se dalo v národním parku Djebel Toubkal strávit i delší čas, pro turisty jsou tam pěkné pěší trasy a pro horolezce je v místě spousta štítů, které je možno vylézt. Místní šedivé a fialové skály netrpělivě čekají na vyvrtání otvorů pro jistící nýty. Nejsem si jist, že se brzy dočkají, Maroko je veliké...

Foto: Pavel Princ