Bořeň a vše o něm

Vzpomínka na Petra Chvojku

Dostal jsem smutnou zprávu,že 20.3.2013 zemřel Petr Chvojka,který ač byl před léty postižen částečným ochrnutím, přesto dál chodil v mezích jeho možností i manželky Lenky do milovaných skal a hor. Jenže jak už to někdy v životě bývá, neštěstí nechodí jen po horách,ale i po lidech. Přidala se k tomu ještě další zhoubná nemoc. Ta jej odvedla pod jiné štíty hor a jiná nebesa.

A já se vrátil ve vzpomínkách jak a kdy jsme se poznali a co vše jsme spolu prožili.
Bylo to v r.1962, kdy jsme nastupovali v Oldřichově na motoráček /dnes již zaniklá trať/, směr Libouchec a dále pěšky do Tisé. Tímto spojem jezdil Petr s Lenkou a také jeho spolulezec Ruda Stuchlík s manželkou Alenou. Tam začalo vznikat naše blizší poznávání,které nakonec vyústilo na některé společné výšlapy na běžkách, lezení na regionálních skalách u nás i v Sasku. Taky jsme spolu sjezdovali ve Vrátné dolině, kde se zrovna natáčel horolezecký film pro televizi a na chatě /hotelu/, jsme byli s naší partičkou sami se štábem televize.Proto si to pamatuju,že jediní zástupci horolezců jsme byli my a Jožo Psotka,který dělal filmařům poradce. Pohled na herecká "kopyta", která jakoby lezla,tak to bylo něco. Hecovali jsme se s Petrem,že za ty peníze půjdem dělat herce statisty,ale sešlo z toho. Neměli jsme ty správné obličeje. Naše obličeje / mám skobovitý nos/, jednou zmátl na Bořeni horolezeckou legendu Frantu Kutu,kterého jsme při sestupu na tábořiště potkali. Když se zeptal jestli jsme bratři, Petr odpověděl "no to by byla tragedie" a já zase "nic horšího mně v životě nemohlo potkat, než tohle zjevení". Kuta se zarazil, udiveně se na nás podíval a řekl, jak tedy můžete spolu lézt. Tak jsme mu vysvětlili,že naše antipatie jsou daleko menší, než naše sympatie,které nás dobře drží pohromadě. Udiveně zakroutil hlavou, protože měl asi o kamarádství na skalách a v horách jiné představy.

V roce 1977 jsme se domlouvali, že uděláme výpad do Francie do málo navštěvovaného,ale krásného pohoří Dauphine. Jenže já jsem onemocněl zánětem mozkových blan a v tom termínu co Petr s dalšími odjížděl jsem byl v nemocnici. Později jsem již devizák nikdy nedostal i přes každoroční žádosti. A tak Petr vymyslel náhradní program. Začalo se jezdit do Bulharska a Rumunska vždy v druhé polovině dubna. V tu dobu tam vládly skvělé zimní podmínky. Když vyšlo počasí,tak to byla skvělá vysokohorská turistika přechodu hlavních hřebenů s cepínem,mačkami a spaním ve stanu,příp.nejakém bivaku.
On to byl,kdo vše vymyslel a zorganizoval. Při těchto výpravách, jsme si užili plnýmy doušky svobody života,protože v těchto horách se v této době příliš nelezlo, tak jsme tam až na jednu výjimku byli vždy sami.

V r. 1989 v 2.pol.dubna jsem jel s Petrem sám do Rumunska na Fagaraš. Tam se nám stalo, že nám vichřice hned prví noc na hřebenu roztrhala a odnesla venkovní stříšku nenávratně někam do doliny. K ránu začalo sněžit a s vichrem se náš síťový obal začal uvnitř plnit sněhem. Museli jsme za těchto podmínek vyčkat než vichr a sněžení ustane,abychom odtud utekli. Jenže i další den a noc to bylo stejné a bivak za mrazu ve sněhu začal být velice nepříjemný. Petr si začal stěžovat na bolest ledvin a oba jsme se třásli v mokrých spacácích zimou. V noci najednou slyším jak se Petr začíná zmítat a smát. Tak už je to tady. Asi je v agonii a posledním tažení. Začnu s ním třást a on se třepe zimou a smíchem. Najednou začne povídat. Když jsem v práci před odjezdem potkal kádrováka, tak mi říkal,že se mám a jestli jedu k "moři" a jestli nebude studená voda a že mi závidí. Tak jsme se začali nepříčetně smát oba, jak je to bezva dovolená a vymýšlet si jak v práci budeme vykládat,jak je v tomto termínu u liduprázného moře bezva teplo a jak jsme si užívali studené drinky ve stínu palem. Vše dobře dopadlo. Další den se vyčasilo a mohli jsme pokračovat v naší pouti.

Hned jak to šlo, jsme v květnu 1990 vyrazili s Petrem a dalšími třemi kamarády do Rakouska přejít hlavní hřeben Nízkých Taurů. Ale doba začala být pro mne jiná a po návratu jsem změnil profesi a již na další "expedici" jsme se nesešli. Přesto jsme se vídali,ale spolu již nelezli. Jeho další cesty jsem již slýchával jen z jeho vyprávění. O Petrovo aktivitách se toho dá psát mnoho. Je to jenom část milých vzpominek,které jsem s ním prožil.Chtěl jsem tím jen trochu připomenout jednu výraznou postavu "legendu" bílinského oddílu, která ovlivňovala mnoho horolezců v jeho okolí.Vědělo se o něm, že je vášnivý a dobrý fotograf,znalec fauny a flóry a také vím, že dobře maloval. Jeho cestovatelské a organizační schopnosti jistě ocenil každý,kdo s ním přišel do styku. Byl také dopisovatelem do turistických a horolezeckých časopisů. Nebyl to nikdy lezec "prásků" ,tzv.práskač. Ale to co procestoval,prolezl a navštívil je úctyhodné. Byl jsem s ním vždy rád a k zápiskům z našich cest a lezení se budu vždy s potěšením vracet. Jeho duch tím bude stále se mnou.

Několik vzpomínek na Petra Chvojku s úctou zapsal kamarád Tonda.

Fotografie použita z http://www.horoklub.cz/ s laskavým svolením předsedy oddílu.