Bořeň a vše o něm

Výstup na Mönch 4100m.

Antonín Šulo

Konečně 31.8. je termín odjezdu do Švýcarska. Odjíždíme ráno v šest a počasí nic moc. Cestou na hranice do Chebu poprchává a za hranicemi se to změnilo na hustý déšť na celý zbytek trasy a až před Interlakenem se počasí mění na přijatelné bez deště. Hory není vidět a tak se věnujeme raději ubytování v úžasném starodávném a velkém domě na okraji centra Interlakenu . Ráno je zataženo a prší, ale před polednem se obloha projasňuje, mraky se protrhávají a občas se objevuje slunce. Jdeme se seznámit s městem a také koupit jízdenky na okolní lanovky,které jsou již předplaceny v ČR. Je to sice drahá záležitost /vychází to na 4600,- kč/1os./, ale jezdit stále místním vlakem a všemi lanovými a zubatými vymoženostmi po 3 dny je báječné.

Počasí je čím dál lepší a obloha je již modrá a slunce svítí jak se sluší na konec léta. Chceme tak asi ve středu zkusit s mým letitým parťákem Petrem vylézt na Jungfrau. Pro mne je tato horská oblast v okolí Eigeru poslední z těch, kde jsem ještě nic nevylezl. Sice jsem zde byl v r. 1998 s ženou Majkou, ale několikadenní déšť nás donutil utéci i s naším malým stanem Micra pryč z těch nevlídných mokrých a studených končin. Po informacích v kanceláři horských vůdců je prý nejdříve možné lézt někam na vrcholy až ve čtvrtek, neboť je tam navaleno dost sněhu a na hřebenech jsou velké převěje. Jenže ve čtvrtek je poslední den, kdy můžeme využít zubačku do sedla Jungfraujoch a to nemusí vyjít ideální počasí. Na tuto trasu platí jízdenka pouze jednorázově pro cestu tam i zpět, s možností okruhu přes Wengen, nebo Grindenwald. Vzhledem k předpovědím počasí má být nejlépe ve středu, ale protože za mnou přijíždí spolužačka, která emigrovala v r. 68 do Švýcarska tak se věnujeme i s ní výletům do okolí a výstup necháváme na čtvrtek.

Ráno před sedmou vyjíždíme první zubačkou z Interlakenu do sedla Jungfraujoch 3454 m a celou cestu přemýšlím jestli v našem věku bude naše fyzička / i když jsme pro to něco udělali /, stačit na rychlý výjezd z údolí ve výši 568 m až na vrchol 4107 m což je převýšení 3539 m během asi 6.h. V 9 hod. vystupujeme a vycházíme z tunelu na ledovec. Na Jungfrau nikdo nejde a tak míříme za třemi skupinkami směrem k nástupu na Mnicha. Čeká nás ještě asi přes 600 m výstup hřebenem. Zatím nepociťujeme žádné následky z výšky, cesta až sem proběhla bez komplikací.

V 9.30 začínáme stoupat hřebenem vzhůru. Obtížnost hřebene je psaná na 2+, což tak asi odpovídá. Počasí je zatím dobré, ale je jasné, že příjdou po 11hod. mraky. Skalní úseky jsou někde zasypány mokrým sněhem, místy jsou skály suché a bez sněhu. Zatím jdeme nenavázáni. Po zdolání prvého strmějšího sněhového hřebenu se raději před dalším a značně prudším ale i delším navazujeme. Na vrcholovém hřebenu již vidíme několik skupinek, jak míří k vrcholu. Začíná foukat a dostáváme se do sestupujících mraků. Začínají i dechové obtíže. Sleduji a jistím Petra vpředu a můj krok z 1:2=jeden krok nádech a na dva kroky výdech se mění na 1:1. Pamatujíc si pravidlo, že kdo ve výškách jde rychleji než vůl je vůl, tak se tímto tempem suneme vpřed. Občas si můžeme odpočinout a ustoupit stranou a dát přednost všem co již sestupují. Celkem to byla tři lanová družstva a všichni mluví francouzsky. I nás považují za krajany, což jim vyvracíme a prozrazujeme svou příslušnost. Stoupáme výš a v silném větru a vlhku na nás začíná narůstat jinovatka. Konečně se hřeben narovnává a protože již všichni sestoupili tak máme cestu k vrcholu volnou. Závěrečný hřeben je ostrý, má místy šířku asi 80cm až 1m, ale vpravo po směru větru visí převěje až mám obavy, že stopy předchůdců jsou na hraně odtrhu. Nedovedu si představit jak se tady dá vyhnout, kdyby se náhle z mlhy někdo vynořil. Hřeben je to parádní, ale je vidět tak na pět metrů. Jestli kámoš upadne tak nezbývá než rychle skočit na druhou stranu do tmy. Nevidíme jak je hřeben strmý, to jsme našli až doma na internetu. Ale jistě a bez problémů docházíme na vrchol ve 12.55. Rychle se v závětří na šikmé široké plošině zajišťujeme a dáváme našim ženám zprávu mobilem, že jsme na vrcholu a po občersvení hned sestoupíme.

Jsou nahoře na stanici Jungfraujoch kam přijely později po nás a kde si prohlíží místní atrakce. Závěrečné foto v mlze bez výhledu /což je daň za pozdní nástup, ale nechtělo se nám platit za ubytování na chatě pod Mnichem, když máme komfortní ubytování dole/ a jeden kokosový suk a můžeme sestupovat. Celý sestup až k nástupu jdeme pro jistotu navázáni, protože je stále tma z mlhy a ušní a oční rovnovážný systém je při menších jistících zastávkách rozhozen. Po sestupu na ledovec jsme opět v přívětivém světě světla a turistů, kteří jdou po upravené cestě z chaty pod Mnichem zpět na zubačku. Potkáváme zde i výpravu z autobusu z jedné české zájezdové kanceláře, kteří jsou na okružní cestě po švýcarských horách. Kolem 16.00 dorážíme k tunelu a v jeho útrobách nás naše polovičky provází po místních atrakcích, z čehož je pro nás nejvíce zajímavá ledová jeskyně. Do celého podzemí včetně vyhlídkových plošin je vstup zdarma, je v ceně jízdného. Poslední zubačkou sjíždíme přes Wengen do Interlakenu, kde nás čeká večerní cesta přes centrální město s ruchem restaurací, bister, hotelů a zahrad do klidného místa našeho pobytu, kde si také dáme dobrou večeři a pivo z našich zásob.

Časy na fotografiích jsou v astronomickém zimním čase a proto se rozcházejí s časem mnou udaným, kdy platil letní čas.