Bořeň a vše o něm

Arco

Jaroslav Maršík st.

Při loňských zájezdech do Arca jsem si všiml velké nakloněné plotny u městečka Dro. Během výstupů ve stěně C.d.Anglone jsem vždy na štandech zabloudil pohledem na druhou stranu údolí, kde nad malým lomem leží obrovská, asi tak 350 m vysoká stěna. Ve spodní části je, jak už to v některých stěnách v okolí Arca bývá, porostlá stromy, střední část je nádherná, hladká, naprosto kompaktní položená plotna. Horní třetina je proťata kolmou stěnkou s převisem a pruhy trsů trávy. Celkově stěna působí velmi pěkně. Hned mne napadlo, zda by nebyla vhodná na přelezení s mojí dcerou Terezkou.

Pohled na stěnu.

Doma jsem začal pátrat v průvodcích po informacích o této oblasti. První pátrání bylo bezvýsledné. Ani v nejnovějším vydání průvodce od Filipiho není uveden žádný výstup touto stěnou. Bohužel jsem nenašel žádnou zmínku ani v dalších průvodcích, které jsem prohlížel i v knihkupectví v Arcu . Nakonec jsem byl úspěšný na internetu. Stěna se jmenuje Lastoni di Dro a vedou skrz ni čtyři cesty. O stěně je dokonce i zmínka na Lezci. Na www.Kletternsarcatal. jsou uvedeny nákresy čtyř cest. Mimo to lze nalézt na různých webech další náčrty a popisy těchto cest.

Zvažoval jsem, zda si mohu dovolit do této stěny s cestami dlouhými od 350 do 450 m nastoupit s Terezkou. Objektivní nebezpečí: padající kameny nejsou a asi ani v případě, že nad námi někdo poleze, není co shodit. Změna počasí v údolí Arca není pravděpodobná. Štandy jsou u všech cest osazeny, jak je u nových cest v oblasti zvykem, dvěma nýty. Případný ústup ze stěny se jeví bezproblémový. Po celou dobu výstupu je vidět na prvního, a rovněž je možný stálý dohled na pohyb a lezení druhého lezce.

Obtížnost uváděná maximálně jako 5b není pro mne náročná a v plotně nehrozí ulomení chytu nebo něco podobného prostě proto, že tam žádné chyty nejsou. Celá středová část, která je lezecky nejtěžší, je výhradně rajbasové lezení. Jištění pouze nýty, ale zde byly získané informace trochu rozporuplné. Většina článků a informací hovořila o dostatečném, ale ne přehnaném počtu osazených nýtu. Našel jsem i tři extrémní názory. Jeden zveřejněný na Lezci o cestě Cykl. uvádí až přejištěnost této cesty. Dva názory německých a rakouských lezců hovoří o velkých vzdálenostech mezi jednotlivými jistícími body.

Důležité bylo také, jaké vybavení vzít. Nakonec jsem se rozhodl pro jednoduché lano 60 m, 12 expresek, a pro Terezku gri-gri na jištění. Pro mne kýbl. Samozřejmě přílby, úvazky, lezečky.

S tímto cílem jsme vyrazili jednoho dne autem z domova směr Arco. Ubytovali jsme se v kempu Paolino a první den jsme vyšli feratu na Colodri a prošli se po kopcích okolo. Druhý den vyjeli z kempu autem směr Dro. Za nadjezdem na kraji města a po průjezdu polními cestami mezi vinicemi jsme dorazili na malé parkoviště pod stěnou na kraji lesa. Nikde nikdo. Bylo krásné počasí a do stěny zatím nesvítilo slunce. Deset minut chůze a byli jsme na pěšině pod stěnou a bez problémů nalezli kámen s nápisem Via del Ciclamini.
Nástup! Vybalit lano, expresky, obout lezečky, sedák, navázat se. Ostatní uklidit do batohu a napít se. Uklidnit Terezku, která je trochu pobledlá ale v pohodě. Celé lano převinout tak, aby se volně odvíjelo - to bude na každém štandu vždy jedna z nejdůležitějších činností. Nesmí se Terezce zamotat, byla by to nepříjemná komplikace. Překontrolovat navázání a do toho.

První tři délky lehčí lezení v členité ukloněné plotně místy porostlé keři. Bez problému se dostaneme rychle na třetí štand, první, ze kterého je vidět centrální část, která je tvořena asi 140ti metrovou hladkou plotnou. Pohled na stěnu, i když ukloněnou, budí respekt. Nejsou v ní vidět žádné chyty ani stupy. Jen řada nýtů přímo vzhůru udává směr výstupu. Zrovna moc blízko nejsou. Na délce 55m je jich celkem 9. Terezka je mírně vyplašená, ale ovládá se a je rychle na štandu připravena k jištění.

Celých 55 metrů ani jeden chyt ani jeden stup. Jen rajbas, krásný, nekompromisní, nepříliš těžký, ale úžasný. Klíčová délka této cesty. Udávaná obtížnost různými autory: V-, V, 5b. Určitě záleží na tom, jak komu toto lezení sedne. Na začátku mi na těch V- určitě připadalo, ale po několika metrech jsem si zvykl a šlo to naprosto v pohodě. Jsem na čtvrtém štandu a Terezka začíná. Leze. Jde jí to dobře, ale je vidět, že má ze stěny respekt. V půlce se zastavuje a chce si odpočinout. Bolí jí lýtka. Za chvilku pokračuje a brzy je u mne. Jen si trochu stěžuje na bolavá lýtka, ale jinak je klidná a lezení se jí libí. Začíná se se stěnou sžívat a trochu s obavami pokukuje nahoru, kde v předposlední délce je pás převisů.

Čtvrtá délka.

Pátá délka.

Další dvě délky poněkud lehčí, ale stejný charakter lezení a jištění. Ke konci šesté délky se skála stává členitou, vyžranou od vody. Pak předposlední délka. Převis s visící smyčkou. Jednoduché lezení po velkých chytech. I Terezka se rychle přehoupla přes hranu převisu. Už jen poslední délku v plotně s velkými děrami, a je hotovo. Osm délek, 320 metrů nádherného lezení je za námi. Travers doprava a odpočinek, svačina a začátek sestupu příkrým lesem.

Před sestupem

Celá cesta nám trvala tři hodiny. Žádnou přestávku jsme nedělali, jen se na štandech napili vody. Sestup do vinic, a mezi vinicemi a přes otevřenou bránu opuštěného lomu zpět k autu. Dalších asi 45 minut. Rychle v odpoledním vedru do Arca na zmrzlinu.

Dva dny vyplněné dvěma feratami, deštěm, projížďkami na kolečkových bruslích na cyklodromu v Dro, samozřejmě procházkami v Arcu a u jezera v Rivě se zmrzlinou a pizzou, a třetí den jsme opět pod stěnou.

Tentokrát pod cestou "Sole e piogia". Dnes tu nejsme sami. V naší cestě z minula je ve třetí délce nějaký italský pár a před námi nastupuje do naší cesty dvojka středního věku. Dost po nás pokukují. Není divu, jsme s Terezkou vzhledem k našemu věku dost nesourodá lezecká dvojka. Zvláště v takové stěně. No nevadí, když sečtu roky Terezky a mé, vydělím dvěma, tak také vyjde střední věk. Stejný rituál jako minule a nastupuji. První délka klíčová - 50 m šikmo doprava. Nejprve za III, pak za V. Jištění podstatně méně než v předchozí cestě a v plotně se musím dost rozhlížet, abych našel vždy další jištění, a tím i směr výstupu. Zase nýty, ale výše pak i hodiny. Opět krásné rajbasové lezení, jen mám trochu obavy z toho, že Terezka nebude mít lano přímo nad sebou. Nejde ani tak o její bezpečnost, ale spíše o její pocity. Ale tentokrát je úplně jiná. Od samotného začátku ji lezení vysloveně dělá radost, a je to na ní vidět. Délku přímo přeběhne a už je vedle mne. Dále dvě stále pěkné, ale lehčí délky šikmo doleva po čisté skále. Pod zarostlý pruh. Skrz stromy na začátek nám již známé plotny asi 20 metrů. A je to tu. Stejná plotna, ale jištění trochu jiné. Od štandu je první jištění sakra daleko. Druhý nýt nevidím. Až Terezka ho vidi hodně vysoko. Snad tam bude ještě něco mezi. Nebylo.

První délka

Pátá délka

Délka má přes 50 m a jsou v ní čtyři nýty. Nic jiného nelze založit. Plotna je dokonale hladká a sama o sobě neposkytuje žádné možnosti jištění. Lezení není těžké, podle průvodců a názorů na internetu mezi IV až V, ale vzhledem k jištění vyžaduje u prvního jistotu. Štand. Terezka si to užívá a je brzy u mne.

Šestá délka

Další délka stejná, a pak už je to lehčí až na konec stěny. Travers nad stěnou známe, a tak jsem napřed poslal Terezku. Po asi deseti metrech se zastavila a hlásí: "Tatínku, je tu had, já se bojím." Vrací se zpět, a já se jdu podívat co je to za hada. Velký a tlustý slepýš, největší jakého jsem kdy viděl, odpočíval v jedné z děr ve skále.

Cesta měla devět délek, 410 m lezení, a trvala nám tři a půl hodiny. Tentokrát jsme našli i stěnovou knihu, tak jsme si zapsali i předchozí výstup. Známý sestup a samozřejmě na zmrzlinu.

Zájezd se vydařil. Vylezli jsme s Terezkou dvě úžasné cesty, z kterých jsme oba měli radost. Výlety po okolí, jak kopce a feráty, tak i jezero a Arco a Riva, jsou určitě zážitkem i pro nelezce. Následujícího dne ráno balíme a odjíždíme domů. Byly to krásné dny na krásném místě.