Bořeň a vše o něm

Arco 2015

Jaroslav Maršík st.

Jaro

První jízda do Arca v březnu s Oldou. Oba jsme natěšení a nemůžeme se dočkat. Po zimě, i když vyplněné různými aktivitami, i lezeckými, se jako vždy těšíme na teplo, slunce, skály a hlavně na lezení. Po příjezdu na kemp Paolino, kde jsme již po několikáté, stavíme stany a odpočíváme po cestě.

Na kempu je již tak z poloviny plno. Většinou skokani a lezci. Večer u kafe plánujeme túru na zítřek. Vybrali jsme ve stěně San Paolo cestu La Cengia Rossa za 5c (některé průvodce uvádějí 6a). Pro začátek 7 délek lezení v pevné skále, perfektně odjištěné. Ze stupnice S1 až S6 používané v průvodci od Filipiho pro cesty sportovního charakteru to nejlepší - S 1. To znamená vzít sebou jen pár expresek a lano.

Ráno je krásně. Z kempu vyjíždíme kolem deváté přes Dro a Cenigu. Za Cenigou přes vinice a mostkem na druhou stranu říčky Sarca. Za mostem vlevo až ke starým stavidlům, kde se dá zaparkovat. Stěna se tyčí vpravo nad námi. Je to sice k nástupu trochu dál, a dalo by se jet ještě kus a zaparkovat ještě na dvou místech blíž k nástupu, ale protože se sestupuje podél pravé strany stěny, budeme mít o to kratší sestup a návrat k autu.

Za pár minut jsme úplně na levém okraji stěny na nástupu. Ten je, jako je to téměř u všech vícedélek v této stěně, a nakonec i v celém Arcu, označen jménem cesty napsaným na skále. První délka je pěkná stěnka za 5c. Druhá hezký kout a třetí délku lze označit za klíčovou. Těžší 5c až 6a, ale vše v pěkné skále a s výborným jištěním. Zbytek cesty maximálně 5b na velkou polici a po ní lehkým terénem vpravo na vrchol stěny. Sestup od hrany stěny rovnou lesem k lesní cestě a doprava po pěšině, pak silničkou k mužíku. U něj doprava dolů a pohodlně lesem na asfaltku. Doprava k parkovišti. Cestu lze doporučit pro rozlezení a seznámení se s terénem. Je pěkná, v pevné skále, a pět hvězdiček uvedených v průvodci si zaslouží.

Vzhledem k nedostatku vlastních fotografií uvádím dále odkazy, na kterých si lze vždy pár fotek prohlédnout, případně si doplnit některé informace.

video Cengia Rossa

Následující den je zataženo a chvilkami poprchává. Nic pro nás pohodáře. Žádná vícedélka v dešti nás neláká. Kolem poledne lezeme v oblasti La Gola pár sportovec, dokud nás definitivně nevyžene déšť.

Další den. Opět prší. Dost. Jedeme navštívit Arco. Prohlédnout obchody, hlavně ty s lezeckým materiálem a knihkupectví. Velký výběr průvodců udělá radost, a při jejich prohlížení docela utíká čas.

Předpověď na zítra je poměrně optimistická a tak večer opět plánujeme.
Co dál? Z nepřeberného množství cest mám již od loňského roku připravenu listinu plánů a snů. Je tam toho hodně. Stačí jen vybrat. Nakonec se s Oldou dohodneme. Zkusíme na Coste dell Anglone cestu Di tutto in Po za 6b. Některé zdroje píší až 6c. Sportovní charakter cesty s jištěním opět za S 1.

Ráno je ovšem vše jinak. Ještě mírně prší, a tak pomalu snídáme, čekáme, až přestane pršet a vymýšlíme náhradní kratší cestu. Kolem poledne vyrážíme opět ke stejné stěně jako první den. Tentokrát jsme zvolili cestu Adonis hodnocenou jako VI /UIAA/ horského charakteru jištění R 2 s variantou od H. Grilla v horní části. Varianta je sice o něco náročnější než původní cesta, ale zato vede v pevné skále. Začátek koutem za V+, pak druhá délka V+, VI. Stále krásné lezení na neolezené skále. Prostředek samé V a V+. Pátá délka, první z varianty, vypadá s převisem za VI docela náročně. Jenže krása, v převisu samé pozitivní chyty a hrany. Výšvih, a jsem nad převisem. Další délka VI A0 také jde v pohodě vylézt. Závěrečná sedmá délka je již jen za V. Na vrcholu se shodneme, že to byla opět jedna pěkná cesta. Štandy zajištěné, jištění hodinami, nýty i sem tam skobou. Žádné dodatečné jištění jsme nepoužili.
Rychlý sestup k autu a do kempu.

Slunce a modrá obloha následující den nám oběma výrazně zvedla náladu. Tak hurá do nádherné stěny Coste dell Anglone. Stěna je asi kilometr dlouhá a kolem 300m vysoká.

Stěna Coste dell Anglone

Vlevo i vpravo jsou lehké feráty, které se používají k sestupu. Stěna se tyčí za městečky Dro a Ceniga a v horní polovině jsou časté převisy a výrazná žlutá, až oranžová skála. Naše cesta vede v pravé části nejprve nádhernou plotnou a v horní polovině mezi převisy a končí závěrečnou kolmou stěnou.

Z parkoviště u hřiště v Dro přes most a nahoru na pěšinu pod stěnami. U kamene s názvem naší cesty Di tutto in Po odbočíme k nástupu.

Je tu klid, žádní jiní lezci v dohledu. Paráda. Nemám rád, když nás někdo zdržuje nebo na nás hází kameny. Ale ještě míň rád mám, když se na nás někdo tlačí. Vstup do plotny je z počátku velmi lehký. Druhá délka nádherné technické lezení, místy rajbas, ne až tak úplně jednoduché. Obtížnost 5c až 6a odpovídá. V euforii z krásného lezení nějak míjím štand a uvědomuji si to, až když Olda zdola hlásí "deset metrů". Takže na další štand jsem dolezl s napjatým lanem. Těch 60 metrů byla pohádka pro pohodové lezce. Olda ke mě dolézá s úsměvem - také se mu to líbilo. Další dvě délky takové normální lezení 5c a 6a. Štand pod kolmou stěnou začínající a končící převisem. Podle průvodce první klíčová délka za 6b. Přes převis těsně vpravo, u štandu nepříjemný zdvih a stěnou, která je stále těžší. Jemné technické lezení ve žluté pevné skále. Chyty jsou sice malé ale ostré a neolezené. Jeden nýt a druhý, pak třetí a začíná to být o chlup lehčí. Opět nádhera. Pod převisem doprava a další štand. No přímo chrochtám nad tou krásou. Zato další délka je velmi nezvyklé lezení. Nejprve vpravo přes převis a nad ním šikmo doleva vzhůru ubíhající rampou. Lezení není nějak těžké, ale jde o nepříjemné našlapování nad převisem. Pak kus mezi keři na štand na začátku traverzu, který má být za 6a+. Už jen pohled dopředu stojí za to. Travers opět šikmo vlevo vzhůru, ale nohama přímo na hraně převisu, který je na jednom místě jakoby vykousnut. Pod nohama nějakých 250 metrů. Pořádná expozice. Jištění velmi dobré. Oba to zvládáme, sice napjatí ale bez problémů. Zajímavé místo bylo tam, kde byl převis vykousnut. Špatné ruce i nohy. Stanoviště na pěkně vzdušném místě. Naštěstí jištění, dva krásné nýty, dává pocit klidu a jistoty. Poslední délka je druhá klíčová opět za 6b. První pohyb je vysoký nákrok vpravo. Na moji výšku se snad roztrhnu, a ještě se zvednout. Chyty nic moc. Chvíli přesahávám, dokud se nepřesvědčím, že tam skutečně nic lepšího nenajdu. Tak dobře. Obě ruce vpravo za plytké bočáky a zabrat. Jde to. Stojím. Pár lehčích kroků. Nýt. Najednou to ztěžkne a stěnou po drobných plytkých poličkách přímo vzhůru. Každý chyt dvakrát třikrát osahám, jak hledám lepší, ale je to vše stejné. Těžké. A ta expozice! Pak už to přímo nejde tak uhýbám trochu doprava a konečně trochu lehčí terén a vrchol. To byla velmi zajímavá délka. Naštěstí slušně odjištěná. Olda si trochu zanadával, ale po chvilce trápení ke mně dolézá. Jsme rádi. Všechny délky jsem vylezl OS a trvalo nám to cca čtyři hodiny. Sestup. Nejdříve nahoru po různých pěšinkách lesem na výraznou značenou cestu, a tou doprava a ferátou dolů do Dro. Krásná cesta.

Di tutto un Po

Šestý den.
Vstáváme o něco dřív. Necouráme se a hned po snídani vyrážíme. Tentokrát na stěnu Pyramide Lakshmi, cestu La Luna Argentea.

La Luna Argentea

Celkem 11 délek, horský charakter obtížnosti VI+ A0. Při čistém přelezu uvedena v průvodci obtížnost 6c. Některé průvodce VIII-. Jištění R 2. Tato stěna je vlastně pokračování stěny Coste d. A. směrem na sever. Parkujeme u cyklistického stadionu u Dro a za 20 minut jsme na nástupu. Prvních sedm délek nijak zvlášť mimořádné lezení obtížnosti V - VI. Vcelku pevná skála. Trochu problémovější je orientace. Místy je nutné směr výstupu hledat, zvláště pak ve druhé délce, kde je dlouhý travers vlevo. Řídím se jištěním a místy jsou i modré šipky udávající směr výstupu. Když jsem dolezl na štand před osmou délkou vykulil jsem oči. Vpravo vysunutá asi patnáctimetrová kolmá plotna na pohled zcela hladká. Přibližně čtyři metry vysoko jištění. Co s tím? Dobírám Oldu a mohu si oči vykoukat, ale nic nevidím. Tak jsme tu oba a vyrážím. Je to legrace. Stačí dva kroky doprava a objevila se trhlina, která se táhne plotnou k poruše u hrany. Najednou to jde docela lehce. Další délka lehká pod klíčovou stěnu. Jsem trochu nervózní, chci se pokusit místo s A0 vylézt čistě. Nýtů pro přelezení kolmé šedivé stěny je nade mnou dost, ale snad je budu potřebovat jen na jištění. Několik metrů vzhůru. Těžké, ale jde to. Pak ale výstup zahýbá doleva a najednou je konec. Nic v plotně není. Hledám, a nacházím. Levá ruka dosáhne na skrytý malý jakoby odštíplý chyt. Nehtovka. Takže levačkou za něj a ne doleva, ale nejprve vzhůru, stupy téměř žádné. Na pravou ruku nic, pak vytočit dlaň doprava ven a opřít se o špičky dvou prstů. Zvednout levou nohu a usadit špičku za malinkou hranku chytu vedle prstů. Jenže místa je málo. Opřít se celou vahou o ty dva prsty pravé ruky, pustit levou a zabrat. Stojím zkroucený na levé noze, opírám se o téměř nic vpravo a levá ruka a pravá noha jsou zatím nějak přebytečné. Přemýšlím, kdy spadnu. Vlevo je sice nýt, jenže i když mám volnou levou ruku, tak lano necvaknu. Tak nic, ještě dál. Levá ruka našla boční vlnku. Narovnám se. Pomalu, pomalinku. Pravou rukou malinký chytek a nastává tanec nohou. Vystřídat nohy bylo asi nejtěžší, a pak levou do malého, ale přece jen lepšího stupu. Cvaknout, a už to jde. Sláva povedlo se čistě. Zbytek už nestojí za řeč.

Večer se s dohodneme, že zítra dáme něco lehčího. Vybírám opět stěnu C. d. A. cestu Nel Cielo di Dro obtížnost 5c 13 délek. Jištění S 1.

Sedmý den.
K nástupu pohoda. Už první délka naznačuje. Olda vyráží a stále padají kameny. Druhá délka totéž. Celá cesta sice plno nýtů ale stále volná nebo lámavá skála. Byla to špatná volba. Zatím nejhorší co jsem v Arcu lezl. Nedoporučuji. Nikomu. Oba jsme byli rádi, když jsme byli nahoře.

Osmý den.
San Paolo, Elios VII, R 1, 9 délek. První délka je hned šestková. Pěkná stěna, pevná skála, dobře odjištěno. Totéž druhá a třetí délka. Stále moc pěkné lezení. Jde nám to slušně. Čtvrtá délka je sedmičková spára přes převis. Skutečně to vypadá ze stanoviště na klasické spárové lezení přes převis, a dál spára pokračuje až k dalšímu štandu. Tak hrr do spáry. To přece umíme z písku. Pod převis ruku na žábu, cvaknout jištění. Zvednout se a… Není to tak jednoduché. Druhá ruka nechce najít pořádnou žábu nad převisem. A když ji tam konečně namontuji, bolí. Hodně. Je tam ostrý hrot, který tlačí do hřbetu ruky. A to musím za tu ruku zabrat a celou váhu těla přenést přes hranu převisu. Kroutím se, zkouším se tomu vyhnout, ale nejde to. Jinak to nejde. Tak dobře. Nad převisem ruka moc nedrží. Jeden pohyb, a už to začíná být lepší. Kus spárou, a pak kupodivu za spáry pryč doprava do plotny a nahoru. Stanoviště. Pěkné to bylo. Olda v tom bojuje, ale nakonec je u mne, šťastný, že to má za sebou. Ovšem další délka opět VI+ a VII. Vzhůru stěnou, doleva do plytkého kouta a jím nahoru za VII. Krásné technické lezení, úplně něco jiného než předchozí délka. Následující kus si Olda na prvním vychutná pěkné lezení. Následuje opět délka, která mne trochu znervózňuje. Dva převisy nad sebou za VI a VI+. Asi nám to dnes jde nějak moc dobře. Žádný z nás, ani já, ani Olda, jsme neměli žádné problémy. Ještě dvě lehčí délky a jsme nahoře. Nám tolik známý sestup a hurá na večeři.

Den devátý.
Začínáme uvažovat o návratu domů. Počasí vypadá, že už nevydrží pěkné. Něco kratšího a odpoledne uvidíme.

Vybíráme Pyramide Laksmi, cestu Fiaba del Bosco 6a ,10 délek, jištění S 1. Cesta má jednu vadu na kráse. Mezi sedmou a osmou délkou je nutno projít kus příkrým lesem. Uvidíme.

Fiaba del Bosco

Začátek jednoduchý. Dvě délky 5c. Žádné potíže. Třetí délka, trochu přituhlo. Zářez. Vstup do něj 6a. Pěkné lezení, dobře odjištěné. Šestá délka velmi zajímavá. Před námi je převislý komín, který se výš rozšiřuje v rokli. Levá stěna začíná velkým převisem, a pravá zase je zpočátku kompaktní, ale dál lámavá. Nejprve vpravo stěnou k nýtu, a od něj překrok ze stěny na hranu, která vybíhá z levé stěny. Představa by byla. Jenže se nějak nemohu srovnat. Mávám nohou ve vzduchu, pode mnou nějakých 180 metrů, a já ne a ne dosáhnout. Vrátím se zpátky a kousek slezu a zkusím to znova. Jde to. Na štand už jen kousek. Pak mi to ale vůbec nejde. Nepříznivě vrstvená skála, žádné jištění police pode mnou. No vylezl jsem to, ale nadával jsem a bál se. Nesedlo mi to. Když ke mně dolezl Olda, tak mi vynadal, že jsem vtom těžkém místě vynechal nýt. Neviděl jsem ho.

Pravá část stěny Coste del Anglone s nákresem cesty Fiaba d. Bosco

Dál příkrým lesem skoro šedesát metrů pod horní část stěny. Samá hlína, volné kameny. Ještě, že jsou tam ty stromy a je čeho se držet. Pod pěknou žlutou stěnou chvíli hledáme pokračování. Nakonec jsme ho našli kousek vpravo. Lezení pokračuje osmou lehkou délkou pod žlutou mírně převislou středovou část. Devátá délka je trochu rébus. Převisem šikmo doleva, ale jak? Nahoru a doleva nebo doleva a nahoru. Lehčí se mi zdála ta druhá varianta. Nebylo to ale zase tak úplně jednoduché. Lehká poslední délka a lesem na sestupovou cestu vpravo na ferátu a dolu k autu. Šlo to rychle.

Počasí se začalo kazit. A tak jsme se dohodli, že zabalíme a odjedeme domů. Na kempu ještě sehnat kempaře Paola. Zaplatit, zabalit stany a tradá přes Trentino, Brenner, Mnichov a Cheb do Hrobu a Krupky.

Přes trochu horší počasí na začátku zájezdu jsme se zájezdem velice spokojeni. Krásné lezení v nádherném prostředí s obtížností tak akorát pro nás. Vyjma cesty Nel Cielo di Dro, a s trochou shovívavosti k cestě Fiaba del Bosco, můžeme všechny ostatní výstupy doporučit. Všude všechny štandy zajištěné dvěma nýty a skála v dobré kvalitě. Cestou plánujeme, že se do Arca co nejdřív vrátíme.

Jarda