Bořeň a vše o něm

Regina Margherita - 2016

Antonín Šulo

Někdy koncem roku 2015 jsem začal uvažovat o výpravě do oblasti Monte Rosy z italské strany. Kdysi před dvaceti lety nám švýcarští horolezečtí důchodci na chatě Hornli pod Matterhornem doporučovali výstup na nejvyšší chatu v Evropě nazvaná Regina Margherita. Ta výškou 4559 m předčí i vrchol Matterhornu 4 478 m. Protože se náš fyzický limit v našem věku rychle snižuje,navrhl jsem parťákovi Petrovi Fischerovi zda by byl ochoten se takového "výletu" zúčastnit. Kladnou odpověď jsem tušil již předem. Protože na delší dobu do hor jezdíme i s našimi ženami a teď jsme to pojali jako šestidenní rychlovku,tak jsme volná místa v autě nabídli na výroční schůzi bílinského oddílu. Kupodivu se našli dva odvážlivci Ivan Zajan a Petr Vladař. Byla to dobrá volba, protože jsme byli celou dobu zájezdu všichni pozitivně naladěni.

V sobotu ráno 3.září po šesté hodině vyrážíme Petrovým autem k ledvické elektrárně.Tady nás čekají oba před vrátnicí,protože druhý Petr měl noční směnu. Jedeme na přechody Sv. Kříž a Brener. Dále směrem na Bregenz,San Bernardino,Lugano,Borgomanero a konečně přichází cíl-Alagna Valsesia. Je to únavná cesta která měří skoro 1000km a jede se bez přerušení téměř 12 hodin. Po malém bloudění a hledání místa kde máme spát jsme konečně na místě. Petr nechtěl za volantem střídat a tak to celé odřídil sám. Úctyhodný výkon v jeho věku. Místo pro přespání jsem objednával již v zimě a protože je zde již po sezoně, tak díky slevám je neuvěřitelně laciný. Čtyřhvězdičkový resort s dvěma oddělenými ložnicemi,obývákem,soc.zařízením a kuchyňkou to celé za 60 EUR. No neberte to. Ivan s Petrem měli nejdříve touhu spát někde venku z šetřivého důvodu /v jejich věku jsme byli na tom stejně/,ale po shlédnutí jak to vypadá, je to rychle opustilo. Nám starším v tomto věku je základ pro úspěch v horách dobře se najíst a pohodlně vyspat. A to se nám podařilo.

Druhý den míříme na lanovky,které končí na Punta Indren ve výši 3 260 m. Počasí je dobré a tak po výstupu ze stanice lanovky přecházíme přes údolní ledovec ke skalnímu prahu. Ještě před ním se dělíme na dvě skupiny. Já a Petr jdeme přímo po dalším ledovém poli k chatě Gnifetti 3 647 m. Ivan s druhým Petrem míří pravou stranou přímo na vrchol Punta Giorani - 4 046 m a do chaty dorazí podle jejich plánu později. Po vylezení prahu se dostáváme do druhého patra doliny,kde nasazujeme stoupací železa a vystupujeme přes ledovec k chatě. Na chatě je asi šedesátka chtivých horolezců z celé Evropy,kteří touží po okolních vrcholech vyšších než 4 000 m. Jsme tady podle věku absolutně nejstarší. I ti kteří se nám zdáli být starší než my,tak se od nich při sbližování u večeře dozvídáme,že jsou o desetiletí mladší. Po západu slunce se začíná počasí kazit. Před večeří doráží Ivan s Petrem a takto nám vylíčili jejich zážitky z výstupu.

Výstup probíhal dobře. Byl to první den a tak jsme se cítili v pohodě a plní sil. Svah byl docela příkrý,ale pokračovali jsme svižně s občasnou přestávkou na doplnění kalorií. Jak jsme se blížili k metě 4 000 m,tak jsme deficit kyslíku pociťovali víc a víc. Zanedlouho už ale vidíme kýžený vrchol a tak míříme přímo k němu. Na závěr překonáváme ještě hezký skalní výšvih a již jsme u sošky Madony. Užíváme si parádní výhledy do údolí. Pohledy na vyšší vrcholy Piramide Vincent,Parrotspitze a Signalkuppe nad námi se díky mrakům nekonaly. Máme obrovskou radost z prvního vrcholu a tak fotíme co se dá. Potom již balíme a sestupujeme na chatu Gnifetti. Přelézáme přes skalnatý hřebínek s drobnou trhlinu a napadanou sutí. V tomto místě postupujeme opatrně. Přesto mezi námi náhle proletí kámen o velikosti pěsti. Máme štěstí,mohlo být již také po výletě. Konečně se dostáváme na skalnatý úsek a tak opatrně v mačkách s občasným jištěním sestupujeme k chatě,která je již na dohled. V dálce je vidět jak se blíží sněžení a tak zrychlujeme tempo,abychom se nedostali do sněhových nepříjemností. Na ledovec to již nebylo daleko a tak jsme do chaty došli včas.

V noci se zvedá prudký vítr,který silně skučí a v nárazech lomcuje s chatou tak,že se na postelích divíme,že ještě drží na místě. Ráno je mlhavé,větrné a padá drobný mokrý sníh. Nad 4 000 m jsou mraky a neviditelno. Čekáme do oběda a potom se všichni radíme, co se dá v tomto marastu dělat. Zítra má být již dobré počasí. To sledují Ivan s Petrem na chytrých telefonech "vida prima techniku ". Na základě těchto informací se domlouváme,že zítra odpoledne se všichni sejdeme na chatě Regina Margherita. Po obědě vyrážíme ven. Ivan s Petrem odchází přespat do bivaku Balmenhorn a ráno budou pokračovat přes Parrot Spitz na Signalkuppe. My jdeme za nima a dáváme výstup asi o dvěstě výškových metrů výše jako aklimatizačku a sestupujeme zpět na chatu. Ihned po sestupu se začíná horšit počasí. Hustá mlha sestupuje opět dolů do údolí,sněží a vítr zase nabíra na síle. Při pivu a večeři v teple chaty vzpomínáme na parťáky. Jestli se jim podaří dojít k bivaku a hlavně jej najít? Po věčeři jdeme brzo do spacího kumbálu kde jsme po obě noci jen my dva. A znovu se vracíme v hovoru ke kamarádům,jestli jsou v bivaku a jak se jim asi daří. Měli ale štěstí. Jak nám později vyprávěli,tak je zachránili chytré telefony s GPS. Bez této šikovné věcičky by je čekali krušné chvíle.V noci jsou nárazy větru snad ještě prudší a divočejší než tu předchozí a tak jen doufáme,že ráno bude snesitelně.

Po bouřlivé noci je bezmračné nádherné ráno s vymetenou oblohou. Dáváme společnou snídani v jídelně a hodnotíme první horolezecké chrty, kteří se vydají jako první na výstupy. Nespěcháme,protože nechceme být těmi co prošlapávají stopu jiným. Mládí má jít vpřed a to my máme v tomto věku již dávno odšlapáno. V pohodě a bez spěchu si jdeme obout stoupací železa před chatu. Tam na nás čekají časté nárazy silného větru a neuvěřitelné výhledy. Po výstupové cestě nad námi se vinou jak korálky na niti jednotlivá družstva. Dáváme se zvolna do pomalé a vytrvalé chůze a začínáme dohánět družstva před námi. Rarita je osmičlenný tým na jednom laně s rozestupy po čtyřech metrech. Čtyř až šetičlenná družstva nejsou vyjímkou. Doháníme dva Slováky z Bratislavy s kterými jsme při večeři navázali družbu a kteří mají na focení velkou a kvalitní zrca dlovku Canon. Domlouvám s nimi v poryvech nárazového větru o poslání snímků z výstupu na můj mail,protože tuším, že takové foto to je jiná třída. Což při návratu domů také splnili a některé jejich snímky jsou ozdobou našeho zájezdu. Při výstupu se jednotlivá družstva rozdělila na okolní vrcholy a my jsme došli do sedla kupodivu sami. Vítr se zde utišil a je to neuvěřitelně příjemné a sluníčkem prohřáté místo s úžasným výhledem. Dole ze švýcarské strany ční majestátný Matterhorn,vlevo pod námi je začínající hřeben Lyskamu a pohled vpravo odhaluje chatu Margheritu. Od ní vlevo je hřeben vedoucí na Zumstein na který chceme zítra všichni vylézt. Tady v sedle již pociťujeme znatelně výšku a začínají větší dechové obtíže.Traverzujeme pod závěrečná stoupání,která nabírájí na největší příkrosti pod chatou. Dech nám zde stačí tak na padesát kroků a potom musíme odpočívat. Přesto se divíme,že nás celou cestu ze sedla nikdo nedochází. V posledním prudkém stoupání odpočítávám vždy dvacet kroků a odpočívám. Nahoře před chatou vidíme,Petra s Ivanem s foťákem,jak pořizují záběry ná s dědků sunoucích se obtížně vpřed. Konečně jsme nahoře. Dáváme společné skupinové foto a jdeme z větrného vrcholu do tepla. Tady v pohodě a teple nám vypráví prožitky z včerejšího výstupu do bivaku a toho dnešního na chatu Margherita.

Z jejich vyprávění :

Výstup k bivaku Balmehorn byl v silném větru a mlze velmi náročný. Nedá se dobře pořádně dívat před sebe,protože vítr žene sníh do obličeje,který bodá jako jehličky. A tak s hlavou skloněnou doufáme,že jdeme správným směrem. Naštěstí to nebylo orientačně složité. Výstup vede někam vzhůru,ale kam přesně,když máte kolem sebe jen bílou tmu? V této nepříjemné situaci nás zachraňují chytré telefony s GPS. Svahem postupujeme za několika skupinami,které chtějí asi na Regina Margherita,ale pro nepříznivé počasí to vzdávají a sestupují. Ještě chvíli před námi jdou nějací šílenci,kteří se začnou v té vánici fotit. To jsme nějak nepochopili. Předbíháme je a po chvíli zjišťujeme, že se také otáčí a sestupují. Asi je to focení v té slotě přestalo bavit. Díky GPS se po strastiplné cestě dostáváme do bivaku. Tady zjišťujeme,že jsou tu již dva maďarští nocležníci. Také měli namířeno na Margheritu,ale v tomto počasí to bylo dost nebezpečné. Rozhodli se tedy přečkat nepřízeň v bivaku. Chlapci nejsou ani účelně vybaveni. Jejich bavlněné kalhoty samozřejmě nasákly jako houba. Nemají ani kus žvance,protože se stravují jen na chatách. Občerstvíme je proto teplou polévkou z pytlíku. Chvíli společně pokecáme a jdeme spát. V bivaku jsou erární deky /asi již desítky let /,které raději nepoužijeme a zalézáme proto do vlasních spacáků. Noc byla větrná,ale ráno je obloha krásně vymetená a pokud by se uklidnil i vítr,tak to vypadá na nádherný den. Z bivaku jsme vyrazili kolem 6 hod a směřujeme k Lyskamu 4479 m. To je náš dnešní a hlavní cíl naší výpravy. Čím výš stoupáme a blížíme k nástupu na hřeben, tím víc nám také dochází,že to nevyjde. Vzhledem k neustávajícímu a silnému větru,který v nárazech člověka skoro porazí je to hazard se životem. Po nelehkém rozhodování jestli Lyskam nebo hazard,vítězí názor,že naše životy jsou cennější než výstup. Proto volíme přechod k výstupu na Parrotspitze 4432 m,který se jeví v těchto podmínkách snadnější a dosažitelnější. Nástup byl příkrým svahem,ale netrvalo to dlouho a vylezli jsme na hřeben. Postupujeme zvolna jak nám větrné podmínky dovolují postupovat. Každou chvíli musíme zakleknout, aby nás to z hřebenu nesfouklo. Naše rozhodnutí nejít na Lyskam bylo správné. Když jsme přešli vrcholový hřeben,tak jsme se v závětří za velkým kamenem občerstvili. Tak teď nám už zbývá dobelhat se jen na Signalkuppe. Byla to dřina do prudkého kopce,který se zejména v poslední části stává skoro stěnou. Kolem poledne jsme dorazili na chatu.Dali jsme si pivko a vyčkávali váš příchod. Potom jsme venku fotili a užívali si pobyt na nejvýše položené alpské chatě-no fantazie.

Při večeři nás obsluha chaty dala dohromady v zajímavém uskupení. My čtyři Češi,dva Poláci,dva Maďaři a dva Slováci z Bratislavy. Nazval jsem to Višegradskou čtyřkou. Celkem je zde všeho všudy i s námi na noc asi dvacet nocležníků. Večer při západu slunce se naskýtají v průzračném a mrazivém vzduchu neuvěřitelné pohledy po okolních štítech a tmavnoucích dolinách. Máme velké štěstí na opravdu vyjímečné počasí. Je vyfoukáno,bez mraků a viditelnost je snad kolem 200 km. Úžasné ! Každý kdo má fotoaparát se snaží zachytit jedinečné panorama hor a proměnlivých stínů v zapadajícím slunci. Nadmořská výška se večer již projevuje. Někteří z "Višegrádu" si stěžují na bolesti hlavy. Je to daň za malou aklimatizaci. Této chatě se také říká bedna na bolení hlavy. Naše preventivka proti této nepříjemnosti ve formě Brufenu před spaním ale spolehlivě funguje a tak noc docela dobře přečkáme. Ráno je obloha vymetená a počasí téměř bez větru. V pohodě po snídaní vyrážíme v naší čtveřici na Zumnstein 4 563 m. Někteří vyšli již před námi a tak na výstupovém hřebenu je někdy trochu těsno. Míjejí se zde ti co sestupují s těmi co jdou nahoru. Necháváme batohy pod hřebenem a všichni čtyři se navazujeme na lano. Výstup je to krátký a nenáročný. Zanedlouho vylézáme přes vrcholové skalky na samotný dosti široký vrchol. Jsme u konce naších výstupů. Zdravíme se a pořizujeme vrcholovou fotodokumentaci. Je bezmračné modré nebe. Vychutnáváme si poslední pohledy na alpskou horskou krásu. Zbývá již jen sejít a vzít si batohy. Vracíme se stejnou cestou dolů do údolních partií. Cestou se stavíme ještě na nejspodnější chatě Mantova 3 470 m a potom již k sestupujeme k horní stanici lanovky.Tady se loučíme se všemi s kterými jsme se v minulých dnech skamarádili při našem putování a nocování. Pohledy nás všech při odjezdu velkokapacitní kabiny vzhlíží k horám,které se již zahalují do mraků a které nám dopřáli v minulých dnech ukázat všechnu jejich krásu. Dole vracíme zálohované jízdenky a těšíme se na teplou koupel v resortu a odpočinek před zítřejší dlouhou cestou domů.

Ráno nám mladá usměvavá a sympatická recepční po zaplacení popřeje šťastnou cestu a nám zbývá již jen poslední pohled k horám a odjezd. Byli to pěkné dny mezi dobrou horolezeckou společností z různých států,které spojovala společná touha něco zažít a vylézt. Návraty bývají spojeny se spokojenosí tehdy,když se podaří splnit předsevzetí. Má to ale i druhou stranu. Trochu smutku po těch uplynulých krásných chvílích,které se již ve stejné podobě nebudou opakovat.

Petr to opět obětavě odřídil s dvěma přestávkami až domů. My spolucestující jsme tak mohli nerušeně obdivovat krásu krajiny,včetně jezer Itálie a Švýcarska a přemýšlet o tom,kam vyrazíme příště.