Na podzim minulého roku mi zavolal Ládík Vérešák (Vörös), že má domluvenu návštěvu nějakých štol a jeskyní. Po řadě let jsem měl zase možnost okusit ten zvláštní pocit, který člověk má při vstupu do podzemích prostor. K té pravé jeskyňařině jsem kdysi přičichl v Moravském krasu. Měl jsem tehdy to štěstí, že jsem se mohl zúčastnit pravidelných výjezdů ze severu Čech na Moravu. Během několika let se nám tehdy podařilo prolézt, proplazit, proslaňovat, probrodit a místy i proplavat takové podzemní klenoty, jakými jsou jeskyně Piková dáma, 13 C, Holštejnké a Rudické propadání a mnoho dalších. To už je ale dávno, teď mě čekalo něco úplně jiného. Věděl jsem, že se nebude jednat o složité krasové labyrinty, ale když jsem zjistil, že se jedná o návštěvu takového unikátu, jakými jsou "fluoritové" jeskyně Děčínského Sněžníku, nebylo co řešit.
Příběh prvý: O jeskyních a štolách bývalého fluoritového dolu
První moje loňská výprava mířila do štol a jeskyní v masívu Děčínského Sněžníku. U kostela v Jílovém se nás sešlo sedm, tj. náš průvodce (P.Chvátal), Já, Ládík, Somík a první část skupiny "kanálologů" z Rumburka (jedná se o několik nadšenců, kteří mají prolezlou a zmapovanou kdejakou štolu a kanalizační šachtu na východě děčínského okresu). Skupinu později doplnil ještě host našich kolegů (strýc - varhaník z Jílového). Ten v době našeho příjezdu ještě dokončoval přehrávky v sousedním kostele (možná, že to byla mše či jakási bohoslužba). Když seance v kostele skončila a zároveň dorazila i druhá část rumburské skupiny, vyrazili jsme vzhůru nad Jílové až do míst vyústění vstupní šachty.
Vstup do horního patra fluoritového dolu je štolou, která se svažuje do nitra Děčínského Sněžníku a je lemována kolejnicemi a rezatým potrubím. Po několika stech metrech klopýtání v kolejišti a otloukaní se o potrubí či o různé zkorodované konzole, jsme konečně dorazili do míst, kde štola poprvé naráží na skalní dutinu. Tyto pseudokrasové rozsedlinové jeskyně (tak zní jejich odborný název) zde vznikly posunem dvou pískovcových ker, které se rozestoupily díky nepevnému podloží na kterém pískovcový masív leží. To samo o sobě by nebylo zas tak výjimečné, ale co však tyto podzemní prostory činí jedinečnými je to, že stěny těchto puklin jsou místy pokryty fluoritovou mineralizací a to hned v několika variacích a v různé tloušťce. O tom se přesvědčujeme hned v první navštívené jeskyni, kde jsou stěny pokryty silnou vrstvou fluoritu. Jeho barevná škála je od čiré, přes bílou, nejčastěji však světle zelenou, až po žíhaně fialovou. Bohužel se tento nerost těžil i v těchto místech a tak část je ho ze stěn již odstraněna. Stopy po těžbě v jeskyni jsou vidět všude kolem nás. Odložená motyka, zbytky vrtáků a hrotů zavrtaných do pískovcových stěn, pohozená lopata, kramle a žebříky.
V dalších navštívených prostorách je pro změnu fluorit na povrchu vykrystalizován do různých obrazců, což ještě více tyto jeskyně zatraktivňuje. Těm z nás, kteří jsou zde poprvé se začínají plnit příruční zavazadla úlomky tohoto zajímavého nerostu. Postupně však zjišťuji, že mi můj váček, naplněný různými "typy" fluoritu, začíná překážet při průzkumu dalších podzemních prostor. Ale co by člověk pro získání těchto mineralogických vzorků neudělal a navíc, jak říká známé "lidové rčení" - kamenů není doma nikdy dost.
Když už máme prolezlé skoro všechny jeskyně a úlomky fluoritu mám zaplněnu nejenom svoji "brašňu", ale i všechny kapsy mého overalu, vydáváme se na průzkum bočních štol. Zde už na stěnách nezáří krystalky či žíly fluoritu, ale místo nich jsou prostory zkrášleny výzdobou zcela jinou. Tu představuje prohnilá a ztrouchnivělá výdřeva, ozdobená ornamenty plísní a hub, zbytky trubek a kolejí jsou kombinovány částečným nebo úplným závalem. Místy výdřeva schází a tak spadlé stropní pískovcové bloky navozují tu správnou atmosféru.
Při prolézání již několikátého (neúplného) závalu zjišťuji, že mé nadšení z objevování nových podzemních prostor postupně ochabuje a v místech, kdy mě přestává svítit čelovka a ostatní zůstávají daleko přede mnou, nadšení ztrácím úplně. Naštěstí včas oživuji pohaslé světlo a zrychleným pochodem v blátě a kličkováním v loužích, doháním naší skupinu. Shodou okolností se na toto téma zavádí náš hovor. Kdo, kdy a kde v podzemí zabloudil nebo zůstal beze světla. Cestou zpět, ke křižovatce podzemních chodeb, následuje několik více či méně hrůzostrašných historek, kupodivu vždy s dobrým koncem. To se již ocitáme v hlavní přístupové štole. Pak následuje krátké stoupání, vstupní kovová vrata a denní světlo. Ještě čekáme na druhou skupinu, která po chvíli doráží také na povrch. Přepočítáváme se a zjišťujeme, že povolený úbytek, se kterým se při takovýchto "speciálních" akcích v podzemí počítá, nebyl překročen. Tudíž je všechno OK. Ještě zbývá se rozloučit a hurá do svých "základen", kde proběhne vyhodnocení celé akce.
Pro doplnění informací sděluji, že dle jakési americké důlně geologické databáze se uvedený přírodní fenomén vyskytuje mimo Jílové u Děčína pouze na jednom místě na světě.
Jako další akci si domlouváme návštěvu všem velmi dobře známých jeskyní v Labáku. Byť se jedná o notoricky známé věci, netušíme, že i zde nás čeká řada překvapení.
foto: Olympus Camedia 990 zoom + L.V
|