Třetí a zároveň poslední loňská výprava za pískovcovým podzemím Severních Čech se uskutečnila již v době, kdy sníh zasypal krajinu v okolí Labské stráně a všechny lidičky přepadla šílená předvánoční nákupní horečka. Jen my jsme byli v pohodě.
Příběh třetí: O praseti v podzemí a pekle v jílu
Sraz byl jako vždy 9:30 před domem u Vérešáka. Kupodivu všichni nahlášení se dostavují včas a tak můžeme vyrazit. Tentokrát naší speleo dvojku doplňují ještě další dvě zajímavé postavy. Prvním je adoptivní otec všech členů našeho HO a zároveň jeho doživotní předseda - Jarda Hanuš. Čtvrtý a poslední člen výpravy je známý "Novoroční fantom" zasněžených Tiských stěn - Lukáš Ch. z Teplic (podrobnosti viz. - www.lezec.cz , článek: Berghajl 2002 nebo CAO Ns 3/2002).
Za hřmění zvuku těch nejagresivnějších rockových kapel dorážíme na Labskou stráň. Jarda ještě následující půlhodinu po opuštění auta nekomunikuje. Pravděpodobně nic neslyší a až za půl hodiny se mu navrací zbytky sluchu. Nó, žádný Nedvědy mu Ládík skutečně nehrál. Převlékáme se a můžeme vyrazit hledat Lesní díru. Nejprve dvakrát obejdeme zasněžené pole a oplocenou kolonii chat, až nakonec dostáváme ten správný směr. Popis máme od jednoho z největších znalců zdejšího pseudokrasu P.Chvátala a tak jeskyni nacházíme bez větších problémů.
Vstup tvoří ukázkový závrt na jehož dně je vstupní otvor, který tvoří kolmá šachta. Při přípravě slanění někdo poznamená, že přesně takhle si představuje past na lidi nebo na zvířata. Ani netuší, že se za několik minut přesvědčí o pravdivosti svého tvrzení. První začíná sestupovat do nitra země Lukáš. Potom nastupuje Ládík, který však než zmizí v otvoru šachty, začíná koulet očima a náhle mění i barvu obličeje. Vzhůru k nám vykřikuje něco o neskutečném zápachu (tak slušně to samozřejmě neřek'). Já si pomyslím něco o jeho rozmazlenosti a měkkotě. Vždyť Lukáš při sestupu do díry nehnul ani brvou. Pak nasedám do slanění já. Lehce sestoupím k otvoru a pak… Pak to přišlo. Nepopsatelný mrtvolný zápach linoucí se z komína začal okamžitě pracovat s mými žaludečními svaly. To už slyším ze spoda řev. "Volové, tady spí chcíplí prase". Situace začíná být velmi vážná. Namačkáni na sebe řveme jeden na druhého, ať si pohne a leze dál, nebo že se tu ….. atd. Navíc nás čeká hororový traverz, přímo nad viditelně se hýbajícími ostatky divé svině. Jedem chybný krok a následuje pád přímo na rozkládajícího se pašíka. To už jsem naštěstí za původcem toho strašného zápachu. Díky přirozené cirkulaci vzduchu se můžu konečně nadechnout. Lukáš, který je před námi, však dává další hlášku. "Je tady další zvíře". Tentokrát se jedná o již dobře (červi) ošetřené a preparované tělo lišky. Ale ať je to liška , srna či něco jiného, dál už se mazlit s tímto zvířátkem nikomu nechce a tak se vracíme zpět na povrch.
Po tomto vynikajícím začátku se rozdělujeme. Jarda s Lukášem zalézají do Máslové díry a do Jeskyně přátel přírody. Já s Vérešákem jdeme hledat údajné propojení jeskyní Dámská a Přátel přírody. To vcelku snadno nacházíme. Dostáváme se asi do 2/3 úzké plazivky, která přechází v kolmé, ještě užší pravoúhlé stoupání z něhož vyčnívají ostré skalní bloky. Pokoušíme se o prolezení, ale nějak nám dochází chuť a odvaha. Tak se raději vracíme.
Jelikož pořád cítíme tu hroznou, nasládlou "vůni" pašíka, přemýšlíme co s tím. V tom Ládík dostává spásný nápad jak "oblbnout" naše čichové buňky. Na rozdělaném ohni opéká svoji klobásu. Její roztavený tuk pak nanáší ve vrstvách pod svůj nos a "vono to funguje". Okamžitě si mašluju okolí nosu kusem připálené sekané, zbytek sním a je mi fajn.
Najeděni a "oparfémováni" uzeninou vyrážíme dál. Docházíme k věži zvané Čihadlo, kde naše zraky spočinou na kruhu a následujícím úchvatném výlezu. "Prej je to za VIIb", ale nyní to vypadá tak za X. Skála kolem kruhu je mokrá a porost mechů a kapradin nad ním vytváří spíše kulisu tropického deštného pralesa, než vrcholový výšvih na jednu menší žlebskou věž. Snímek této lezecké scenerie použije později Lukáš jako svoji PF-ku. Po několika obhlídkách věží Suché Kamenice sestupujeme k posledním dvěma jeskyním této části skal.
První je snadno dostupná a prostorná Mezerní. Tu absolvujeme bez větších problémů a zážitků. Na dno druhé a toho dne poslední navštívené jeskyně se dá částečně slanit. Zbytek tohoto asi 15 m komína se musí proklouzat pomocí zemské přitažlivosti a nízkého kooficientu tření, úzkých a slizkých stěn této průrvy. Pokud se člověk asi polovině komína zbavil sedáku a jiných zbytečností, dostane se na její dno "vcelku dobře". Avšak při pokusu o návrat na denní světlo, každý pochopí, proč má jeskyně název "Jílovité peklo". Komín úzký tak akorát na tělo, kdy jeden vylezený metr vzhůru následuje přibližně stejně dlouhý prokluz zpět. I když jsou určité typy komínů a spár moji oblíbenou disciplínou, přesto se zpočátku nemohu odlepit od země. Nahoru se několikametrový komín změní na desítky metrů úporného (a nechutného) sápání. To samozřejmě odpovídá i době návratu. Jakou však prožívám radost, když spatřím zapadající slunce a členy podpůrného družstva, jehož jádro tvořil Jarda, obřadně přikládající polena do své "oslavné vatry".
Po nezbytném, pohanském rituálu, jenž jsme vykonali u plápolajícího ohně a kterým jsme poděkovali všem přírodním božstvům, za to, že nás nechali přežít dnešní den, si sdělujeme zážitky. Nejednalo se jen o zoufalý boj v Jílovitém pekle, ale i zdárné absolvování "Propasti pojídačů mrtvol" (ofic. název "Lesní díra" bohužel nevypovídá nic o charakteru a obsahu této jeskyně). Po té opouštíme tuto méně známou část "Labáku" a již za tmy dorážíme k našemu expedičnímu vozidlu.
Převlékáme se, Ládík startuje svého diesela a vzápětí zapíná CD přehrávač. Než nás stačí srazit tlaková vlna od reproduktorů do sedaček, stihneme ještě nandat Jardovi špunty do uší a připoutat ho k sedadlu. Odjíždíme. Tak "S bohem Lesní díro" a "Na shledanou Labáku".
A ještě jedna malá poznámka na konec. Když jsem pak doma, zbaven svršků oděvu prošel okolo své drahé ženy a dcery, obě při pohledu na mé, do krve odřené kolena jen nechápavě kroutily hlavou a říkaly něco o nedostatečném množství rozumu, úměrné mému věku. Zkrátka "Jeskyňařina to je dřina".
foto: Olympus Camedia 990 zoom + L.V
|