|
|
Ladislav Vörös
Dlouho připravovaná akce HO LOKO Teplice se stala skutečností! Je pátek 30.6.2006 22.15hod a k mému domu v Teplicích dorazil Michal Varady. se svým skoro novým Citroenem Evasion 2.1 TD. Na zadních sedadlech se krčil Martin Kučera. Nacpal jsem bagáž do vozu a raději se všech předem zeptal jestli mají OP nebo pasy. Smích mi byl odpovědí. Procezení mezi zuby znělo asi takto "To je snad jasný" Zasedl jsem a jeli jsme směr Most pro Standu Emingra. Ten už na nás vzorně čekal. Další zastávka, Karlovy Vary. Zde nasedl Jirka Brož. Teď už nám nebránilo nic k rychlému přesunu na hraniční přechod Zlatý Kříž. Zbývalo 90 minut do začátku platnosti nového silničního zákona. Michal jel co to dalo aby si ještě naposledy užil svých 12 bodů než mu je někdo necitlivě sebere. Poslední česká pumpa před hraničním přechodem. Zde proběhlo povinné kafíčko a hledání pasů. Michal se lehce zarazil a vybaluje batoh. Chvilkové ticho a zlá předtucha se vyplnila. "Pas i OP zůstali doma" prohlásil tiše Michal. Chvilku ještě přemýšlel o ilegálním přechodu hranice a zakoupil i podrobnou turistickou mapu. Po pár minutách pochopil že tudy cesta nevede. S plnou nádrží se vracíme zpět do Teplic.
V cca 5.00 hod jsme na stejné pumpě a paní za kasou se směje. Poznala nás a hned vytušila kolik uhodilo : .
Legální překročení hranice pro nás už nebyl takový problém. Celníci nic samozřejmě nechtěli, ani nabízené pasy. Ve voze bylo velmi veselo. Směr naší další cesty Passo Sella. a Pera di Fassa.
Zde proběhlo přebalení batohů (vše nepotřebné zůstalo ve voze). Někteří tvrďáci (Aksa) táhli i 3 plata zlatých krků (Pilsner Urquell v AL plechu). To je jen v radosti 36kg! Autobusem jsme vyjeli za 7€ (včetně zpáteční) na rifugio Gardeccia. Byla to zatraceně dobrá investice! Ve velmi slušném vedru a s pekelnou zátěží na zádech jsme si vyšlápli na Rifugio Vajolet (2243 m.) kde na naši zátěž čekala nákladní lanovka obsluhovaná "matkou Dolomit" Valerií.
Výšlap na chatu rifugio Alberto I. (2620m) bez batohů po klasické feratě byla prostě parádička. Valerie nás ubytovala na jednom velmi velkém pokoji v podkroví pro cca 20 lidí. Ihned jsem si vzpomněl na základní vojenskou službu. Večer padlo několik piv a fofrem na kutě. Vždyť ráno se vstává do "velkých stěn" :
Po našem probuzení kolem 7 hod ranní nás čekalo nemilé překvapení. Štrúdl lidí plně nastrojených se vinul pod vyhlášenou cestu Dolomit Delago kante na Torre Delago. Teď už nemělo cenu pospíchat. Klidná snídaně s jednou vybojovanou houskou a se Standou začínáme studovat průvodce co si dáme na rozlezení. Volba padla cestu Fehrman - Smith na Torre Stabeler. Je to taková klasika z roku 1908. Klasifikace také příznivá (V). Krásné několika délkové lezení v perfektně slunném dni nám bylo odměnou za včerejší výšlap. Společné vrcholové foto a hurá hledat slanění.
Po vydatném obědě z Vitany jsme si vyběhli na menší věžičku (60m) Torre Piaz rozchrastanou hranou za IV. Tato věž už dlouho na svém místě stát nebude a odjede do údolí směr Bolzáno. Proto je dobré ji mít ve své sbírce.
Další dny se podobali tomu prvnímu jako vejce vejci.
- u snídaně boj o housku a buro (máslo) ((jen nugeta zbývala což uvítal Jirka Brož))
- po snídani čekání na slunce které olízne a prohřeje věže
- lezení a hledání slanění
- pozdní oběd z Vitany
- odpolední turistika
- večerní pivo nebo víno podle toho kdo co vylezl nebo co mu ještě zbylo ze zásob
- ve 22 hod večerka (Valerie vypnula agregáty na ele. proud )
Druhý den nás čekala lahůdka všech lahůdek. Na Torre Delago - Delago kante za V. Jedna z nejhezčích cest dolomit. Krásná hrana s velmi exponovaným lezením . Kdo to lezl tak ví o čem píšu. Lezení po krásně ostré hraně cca 500m nad údolím.
Třetí den jsme zdolali Torre Winkler cestou Winkler crack V. Nástup pod cestu po úzké římse vysoko nad údolím. Začátek lezení od štandu je v docela těžké spáře. Jak to ten pán co to vylezl sólo v roce 1887 udělal, to tedy nevím! Vrcholový blok a slanění je také pěkný zážitek. Proto se do hor vlastně jezdí.
Čtvrtý den zájezdu byl jiný. Místo lezení jsme si naordinovali lehčí feratu kolem Catinaccia. Nevím jestli to byl pro jiné odpočinek ale pro mě teda ne. Zima a mlha mi nedala moc možností k focení. Na večeři jsem se vrátil utahanej jak pes.
Pátý den zájezdu jsme si se Standou naplánovali lehčí cestu na Torre Catinaccio -Normale Piaz Delago za IV. Jirka s Martinem se k nám přidali. Jirka mistrně namaloval plánek výstupu. Ráno jsme vyrazili po bohaté snídani (urval jsem si housku navíc) do studené a vlezlé mlhy. Pod nástupem jsme byli skoro hned a šup do sedáků. Do stěny jsme nalézali jako druhá dvojka. Standa tvrdil, že ho v horách také nikdo nešetřil. Nevím jestli to bylo správné rozhodnutí. Skoro po 5 hodinách lezení nelezení (Martin z méně zkušené dvojice před námi 2x minul štand o 20m! a poslal pár kamenných pozdravů ) se obloha brutálně zatáhla a bylo jasné, že v lepším případě hodně zmokneme. Vrcholek Catinaccia nám unikl o cca 50m. Před bleskem se tam není kde ukrýt. Za vydatného deště jsme společně začali slaňovat. Po pár minutách déšť zhoustnul a přidali se i velké kroupy. Slaňovací komín nám připravil trénink na velmi tvrdý kaňoning . Myslím si, že každý z nás byl rád za postavení na pevné zemi. Záchranná výprava pod vedením Lukáše a Pavla nám pomohla smotat lana. Kluci o nás měli strach. Na chatě nám navařili grog a čaj, ale usušit se musel každý sám.
Předposlední den zájezdu už byl odpočinkový. Počasí také nebylo nic moc. Mlha a drobný celodenní déšť. Teplota v noci klesla na 4 C a Lukáš pro jistotu nechal otevřené okno. Každý se zachumlal do všeho co měl sebou.
Sedmý den byl ve znamení balení a odjezdové horečky. Rozloučení s Valerií a hromadná fotka před chatou byla povinnost. Potom nás čekala už jen dlouhá cesta dolů k autům a klidnou jízdou za podpory CD kapely Horkýže Slíže domů.
Kompletní sestava akce HO Lokomotiva Teplice.
Vajoletky 2006:
Aksamit Pavel (hlavní plánovač akce), Jechová Alena, Chalupecký Lukáš, Vörös Ladislav, Emingr Stanislav, Varady Michal, Brož Jiří, Kučera Martin, Štička Petr, Holomíček Tomáš,
Holomíček Jiří, Pirkl Jan, Car Jiří, Carová Eliška.
|
|