Bořeň a vše o něm

Kaňony podzim 2007.

Šulc Radek

Kaňony 13 -16.09.2007

Po srpnových nezapomenutelných zážitcích (o kaňonech se dá vyprávět, shlédnout fota, ale projít kaňon…to musí každý sám, aby uviděl tu nádheru a prožil ten správný adrenalin) jsme letos již podruhé vyrazili do italských kaňonů. Vyráželi jsme s Ríšou z Bíliny v 16.00h, sraz u Sráče ve Zvoli kolem 18h. Moje omega byla připravena na jízdu-plná nádrž ropy, rezerva 10L ropy, nějaký ten vercajk, mapa. Všechno jak má bej. Po příjezdu do Zvole Sráč navrhnul, že pojedeme jeho autem. Turbo je opravený, takže pohodička. A jak to u Sráčů bývá, opět veliký zdržení. Honzík jako vždy, balí své věci těsně před odjezdem. A to je čekal ještě nákup v Tescu na Zličíně, kde čekala druhá partička od Aksi.

Alespoň jsem měl čas ubalit jednoho malýho a dát se do pohody, před noční cestou a vstříc dalším dobrodružstvím. Konečně vyrážíme večerní tmou směr Cheb. Po chvíli klidné cestě, Sráč zjišťuje, že opravené turbo nějak přestává fungovat. Dvě zastávky k poslední benzinové stanici u hranic byly ve smyslu Sráče opravit porouchané turbo. Nic proti Sráčově chytrosti a vynalézavosti, ale tentokrát s hlavou strčenou v motoru jak pštros v písku, přepojoval různé hadičky a hadice za svitu slabě svítící čelovky. Bohužel nic nepomohlo. Po příjezdu na poslední benzinovou stanici před hranicemi a dotankování pohonných hmot, došlo na další a závěrečnou opravu související s turbem. Jelikož žádné auto neobsahovalo kufřík s vercajkem, (Herka se již poučil z Chorvatska a stále vozí) musel Honzík nějaký ten klíč nakoupit a dal se do opravy. Musela se také koupit mapa Itálie, která nebyla v žádném autě. Povolil jednu trubičku, kterou již měl předem vyhlídlou (vypadala jak trubička od vstřiků) osahal prstíkem a šel nastartovat auto, aby poznal jestli se tlačí vzduch nebo ne. Co následovalo poté, ví jen partička, která stála kolem opraváře Sráče. Místo vzduchu začal stříkat z trubičky olej. Během pár sekund byla pod autem louže černého oleje cca 2 litry, která pomalu odtékala po mírně šikmém parkovišti z pod auta. Pak už jen rychlé vypnutí motoru, zašroubování trubičky, nákup 2 litrů oleje a zmizení směr Itálie. Po těchto nepříjemných událostech probíhala cesta dál v pohodě. Po sjezdu z Breneru jsme odbočili před Brixenem do Italských Dolomit oblast kaňonů kolem města Belluno. Přesný cíl byl Claut, parkoviště před vstupem do prvního kaňonu. Asi 4 hoďky před cílem odstavil Aksa automobil a ve výšce 2.000m zalehli ke spaní. Docela chladno na spaní, ale v Multivanu se asi spí dobře, horší na tom byl Ríša s eSeLkem. (Stačilo jet ještě 20 minut, přejeli by sedlo a mohli spát v nižších výškách). A naše partička, jak správný pankáči bez mapy se řítila tmou směr cíl, kterého jsme dosáhli kolem půl šestý ráno. Pro mě z Bíliny 13,5h.docela dosti. Lehké občerstvení a na 4hodinky spánek. Kolem 9.30h to začalo vstávat, pořádný dlabenec a příprava na kaňon, který je hned za námi. A ještě další čekání na Aksovo partičku. Konečně doráží, avšak dochází k dalšímu hodinovému zpoždění – bohužel, ještě nesnídali. A už je tady první kaňon – Torrente Ciolesan, nástup 1h, čas strávený v kaňonu 3h, to je podle průvodce. Stejně jak v r.2003, kdy jsme běhali jak splašení po louce a hledali správný nástup, tak i tentokrát se to neobešlo bez potíží. Se Sráčem jsme nasadili docela dobré tempo. Chvilku tápání, slovo dalo slovo a šlo se podél kaňonu pěkně vyšlapanou cestou, která po 12 minutách končila. Nikdo se nechtěl vracet, tak následoval asi 15 minutový (jak pro koho) výstup svahem, kde lezete po čtyřech různě střídajícím se materiálem pod nohama – traviny, sutě kamení, skála. Všichni jsme se vyškrábali v pořádku (podotýkám v pořádku, protože tam občas kolem vás profičel pěkný kamínek) nahoru na cestu, která udávala správný směr k nástupu do kaňonu. Ta už bylá úúúplně pohodová. Pak už jako obvykle, navlečení do neoprenu, sedáků, batůžky a lana na záda a jde se. Poznávání krás kaňonu, slaňování, skoky a pořádná dávka adrenalinu, to je to za čím sem jezdíme. V kaňonu se neodehrálo nic zvláštního k zamyšlení. Vše proběhlo Ok, akorát na zelenáče se trochu muselo čekat. Ale jo byli zde poprvé. Večer pak klasické posezení u stolečku se svíčkami, vínkem, pivkem, slivkou, několika jontikama a jinou kořalkou. Každý po tom namáhavém výstupu a napojen těmi dobrotami odpadá opravdu do hlubokého a bezvědomého spánku. Sobotní vstávání Sráč naplánoval na 7.00h, trochu se to protáhlo na 8 hodinu, ale v poho. Kaňon Rio Ciorosolin – nástup 1h, doba v kaňonu 7h byl kousek od nás. Samozřejmě všichni už po snídani, když se z auta začal štrachat Aksa. Stálo nás to asi hoďku. Skáčeme do aut a jede se podle mapy. Chvilku nevěřícně, protože krajina, kterou jsme projížděli – nikdo nikdy takovou neviděl. Zprava ohromný suťoviska s obrama balvanama, občas prorostlé stromy, stoupající k úpatím hor. Vlevo široká kamenitá skoro vyschlá řeka, jejíž pravý břeh přechází přes sutě k úpatí hor, kde se nachází spousta neprozkoumaných kaňonů, včetně našeho prozkoumaného. Po několika km jízdy touto krajinou (dobrá cesta-asfalt, střídající se sutí) dorážíme na parkoviště u nástupu do kaňonu. Opět veliké zdržení, tak pomalu vyrážím sám jako předvoj. Nástup byl jasný, nedalo se nikam uhnout. V polovině cesty mě dohonila Herka a společně jsem dorazili k nástupu do kaňonu. Pomalu docházeli i ostatní a pak dlooouho dlouho nic až nakonec Aksovi. A jak Aksa před vstupem do kaňonu říkal ,,teď mě čeká 7 hodin vopruzu“. Celkem tříhodinové zpoždění u kaňonu který neznáte a který je psán na 7 hodin je docela dosti, nevíte co se komu stane, stačí jeden špatný dopad při skoku a je to. Kaňon proběhl v pohodě, svačinka, pivko a něco na zahřátí, to vše se stíhalo. Po příchodu na základnu doplnění energie a tekutin, se všichni dohodli na přesunu do oblasti Arco. Nevím, jestli chtěl být Aksa jednou rychlík, ale než jsme se nadáli odjížděl. O pikosekundu nám ujel na jednom místním semaforu u tunelu i s mapou a zase se jelo na pankáče. Sraz byl v pizzerii v Crosanu, dorazili asi o pět minut před námi takže v pohodě jsme se sešli. Spaní a večírek na parkovišti v Crosanu. Na neděli 16. 09. jsme naplánovali jeden kratší kaňon. Přikláněl jsem se k osvědčenému a krásnému kaňonu ,,Jacuzzi“, ale jak řekl Sráč a já mu dávám za pravdu, je třeba poznávat nové kaňony. Vybral se tedy kaňon kousek nad Roveretem - ,,Torrente Leno Terragnolo“. Po příjezdu na parkoviště jsme s Herkou vyrazili opět jako první. K nástupu to bylo 12 minut po silnici. Po příchodu k nástupu jsme byli zklamáni. Tento kaňon je v průvodci hodnocen jednou šipkou, což je nejméně. Jsou zde jen 4 slanění z uměle vybudovaných hrází. Nejhůře to nevypadalo, ale u první hráze kde bylo i první slanění zleva vykukovalo potrubí, kterým zde stejkaly nějaký splašky. Pěkně to smrdělo, a jen tak namočit si neopren v takovým humáči a ještě sebe…to nééé. S Herkou jsme to zavrhli, nakonec i ostatní, i Sráč, který se snažil připravit slanění. Je pravda, že asi po 100m se kaňon vyčistil, ale za to to určitě nestálo. Takže zpátky k autům, bufet, čekání na eSeLka, který kůli podvrknutému kotníku nešel a měl klíče od Axových auta, loučení a návrat do Prahy ke Sráčovi, který trval cca 7hodin. Krásný čas, na to že nám nefungovalo.

Tak zas příští rok na kaňonech

Rádula

WW Passat:
Sráč………ing Jan Nestler
Herka…………Petr Herian
Rádula……….. Ráda Šulc
Jáchym Nestler

WWMultivan:
Aksa……….Pavel Aksamit
Ála………..Alena Jechová
Kostra…….Ríša Hamak
eSeLko……Petr Štička

Ps: Omluva pro Herku, kde sem u foto kaňony napsal místo Herian – Herman…..už sem toho měl dost tak Sorry

A Aksovi….měl by ses trošku probudit a začít fungovat, seš moooc pomalej, neřeknu, kdybys hulil nějak víc, to v poho chápu, ale takhle …….a za ten 7hodinovej voprus ti procenta nepřibyli .

Zdar kaňonům

Kompletní sestava

Malej Adolf na tobogánu