Bořeň a vše o něm

Jak se dělá údržba cest na Bořni, aneb pohled uživatele.

Jednou takhle o víkendu v teplém jaru, při pěkném lezení v Bielatalu, můj předseda oddílu Láďa, jen tak mezi řečí naznačil, že bychom mohli pro svou duši i své tělo učinit něco příjemného i během pracovního týdne. Počasí meteorologové nevěštili sice příliš dobré, ale v tom případě, pokud nebude možné lézt zmoklé cesty, lze vykonat i jakousi údržbu. Vůbec jsem nevěděl, o co se jedná, no a proto jsem s radostí svolil.

Nastal okamžik, kdy pracovní závazek v půlce týdne vůči zaměstnavateli byl splněn. Hbitě jsem odstartoval na odpolední výlet. Předseda mne čekal na sjednaném místě, vložil mi neobvykle těžký batoh do kufru auta, opatrně se mne zeptal, zda mám lano a jelo se. Brzy jsme byli u chaty pod Bořněm, malé pivko na posilněnou a již kráčíme západním prostorem pod Stěnu nebes, kde se nachází v levé části cesta „UFO“ (prvovýstupci K. Bělina, J.Havlák, Z.Hubka) ze 14.února 1971, obtížnost 5-.

Přemýšlel jsem při stoupání do kopce, proč se ta cesta tak jmenuje…, předseda, správce zdejších skal to ale nevěděl. Nevadí, zeptá se prý Karla… Láďa vysypal batoh, vyndal akuvrtačku, druhý lezecký batůžek, zelenou vojenskou brašnu s potřebami k údržbě a nasoukal se do úvazku. Já jsem na sebe navlékl také všechno, co jsem měl v batohu a ještě jsem si pro jistotu nasadil přilbu. Zvolenou cestu jsem ještě nikdy nelezl a místo se mi jevilo poměrně opuštěné, neolezené se spoustou uvolněných kamenů a zarostlé travou.

Nástup přímou variantou byl po dešti vlhký a proto jsem se vypravil cestou menšího odporu zleva, potom stěnkou a dál po travnaté polici k prvnímu štandu, snadno jsem to zvládl a již jsem dobral Láďu, který táhl na zádech batoh s dílnou. Očima jsem prohlížel stěnu a hledal jsem další cestu postupu. Jednoduchý plánek cesty, který je na webových stránkách oddílu a také v knižním průvodci, se mi ale nějak vytratil z paměti.

K dalšímu štandu bylo vidět, ale směr příliš jasný nebyl, lezl jsem tedy trochu vpravo, dál to nešlo, neodpovídalo by to plánované obtížnosti, přelezl jsem trochu vlevo, najednou jsem si vzpomněl na Ericha von Dänikena, jak popisuje ve svých knížkách létající neidentifikovaltelné objekty, létají prý „zig – zag“, nyní jsem si tak připadal. Nějak mi to nešlo zpříma nahoru, jen doprava nebo doleva, zkrátka „cik – cak“. Střídavě doprava a doleva jsem zvolna postupoval výš až k takové tlusté od mechu a vody zelenkavé kulaté smyčce zasazané asi jakýmsi naším předchůdcem. Dál to zase nešlo, Láďa mne ujistil, že se půjde traverz doprava, kde je to 5- místo. Nechápal jsem, že si může být tak jist, ukázal mi zbrusu novou lesklou plechovou krabici s knížkou a v ní vlepený list s plánkem cesty, kterou vyjmul z báglu. Hodlá ji osadit na příhodné místo této cesty. Dle pokynu jsem tedy přetraverzoval, přelezl malý převísek a už jsem u druhého štandu. Dobral jsem Láďu s jeho dílnou a pustil se do třetího úseku. Cestu již značily staré rezavé skoby a pouštělo to přesně dle hodnocení prvovýstupců (IV),pěkně nahoru (jenže oni to lezli v únoru!).

U třetího štandu jsem opět dobral údržbára a udržba mohla začít. Nejdříve vyměřování, kam se co navrtá a kam co dá. Proběhla porada mobilním telefonem se Standou Emingrem, spolutvůrcem bořeňského průvodce o místě osazení knížky, cosi se odsouhlasilo. Od pasu jsem odepnul záznamové zařízení na obrázky a počal jsem dokumentovat práci správce skal.

Vrták se zakousnul do skály ze znělce a neuvěřitelně rychle byl vyvrtán otvor pro tyčku na osazení krabice pro knížku, potom dva otvory pro slaňovací řetěz. Z vojenské brašny se vynořil kartáč, takový jakým se čistí laufy samopalů, několik rychlých pohybů dovnitř a ven, ještě malý vzdušný klistýrek balónkem a zbývající nečistota z vrtu je pryč. Úplně mne to vzrušilo! Ampulka s lepidlem od pana Fischera sedla do otvoru jako ulitá, jemně doklepat kladívkem borhák, upravit prstíkem okolí dříku borháku a je hotovo! Další generace šplhačů po kamenech může být klidná, co je nezabije, to je posílí. Tělo i duši!

Z třetího štandu následuje cesta výklenkem doleva ke kruhu šikmý traverz opět doleva a následně šikmý traverz doleva ke koutu, kde lze dát smyčku s uzlíkem, již je to lehký terén ale jistota je jistota, rozporem jsem kout snadno překonal a již se nade mnou zalesknul kroužek posledního čtvrtého štandu. Pro mne už „UFO“ přistálo, sluníčko pálí a mne ještě hřeje pocit pěkného zážitku z přelezení. Láďa rychle dolezl se všemi proprietami ke štandu a historie se opakuje, také zde bude brzy osazen pěkný řetízek.

Cestou dolů slaněním jsme učinili do knížky u třetího štandu první zápis. Dále ještě byly vyměněny další rezavé a nebezpečné, časem ohlodané skoby prvovýstupců a je připravena další cesta pro „lidi“..... Teprve nyní jsem si uvědomil, proč mne ten Láďa lákal na hezkou cestu, potřeboval „Johana“, co ho bude obveselovat a dělat mu společnost. No a zároveň mu zatlačí očka, kdyby něco...

Pokud chcete „UFO“ lézt, vezmete si šedesátku lano. Já už se těším, až budu zase dělat příště „Johana“.

HENRI

Vznik třetího štandu.

dokonale vyčistit a zalepit.

UFO už má svou vrcholovou knihu na třetím štandu pod převisem.

Foto: Pavel Princ